Lovkyně Medvědů 2- Zrádkyně

Úplněk, část 2.

Propadlinu v zemi zalila tma. Měsíc zalezl za mraky, jako by se chtěl skrýt před vlčím hněvem a před konflikty, které dokázaly vzniknout jedinou nocí. Nahoře na kmeni se dohadovaly tlumeně čtyři hlasy. Minervin pevný, ale snaživý o smíření mohutných vlků. Vlčí hlasy byly totiž protkané vrčivým hněvem, nesouhlasem nad činy Jacka, ovšem nechtěli hned bojovat, když zjistili jeho důvody. Nevypadalo to ale dobře. Swift nerozuměla tomu, co říká, ale cítila z jeho tónu vzdor a sebevědomí, které nebylo na místě. Ne v této situaci.

Když se po boku svého druha ukládala s ostatními ke spánku, viděla, jak v pohledech, které si vyměňovali Lovci, pableskovaly pochyby. Spousta psů se obávala, že Jack není momentálně v kondici natolik dobré, aby mohl s Minervou řídit jejich smečku. Nikdo se ale neodvážil cokoliv namítat, namísto toho si vybrali místo přesně napříč prohlubní, co nejdál od Akima, a tam si polehali.

Když Swift pomohla Benjimu sehnat všechna štěňata a utišit za Akimovy pomoci jejich dychtivé a rozrušené ňafání, konečně se posadila po jeho boku. Chraplavě oddychoval. Vybrali si útulnou noru, která se jako jedna z mála nepropadla. Přes její vchod visely zelenkavé plazivé výhonky, které se houpaly pod jemnými poryvy nočního vánku. 

Prohlubeň ztichla, možná byli unavení, ale možná jen napínali uši, aby zjistili, co bude dál. 

Swift zaznamenala opatrný pohyb za clonou zeleně, téměř plíživý. Napjala svaly a natáhla přelomenou nohu, aby se připravila. Ucítila pach Lovců. Myslí jí probleskla otázka, jestli je rozumné ukládat se ke spánku, když Akima skoro všichni nesnášejí.

Zpoza clony vykoukl hnědý čumák s urvaným pyskem a bílými flíčky. Nesměle prostrčil hlavu do nory. ,,Uhm, doufám, že neruším. Mohla bys na chvilku?"

Swift povolila svaly. Jen Isaac. Možná by se měla trošku uvolnit. Kývla a odtrhla něžný pohled od Akima, aby ho následovala ven před pelech, kde ve tmě svítil Zelenoočko.

,,Isaacu. Zelenoočko. Moc ráda vás oba vidím."

,,I my tebe. Chtěli jsme-" Zelenoočko si vyměnil nejistý pohled se svým druhem. ,,Chtěli jsme ti poblahopřát k tvé nové pozici. Jsi Beta, to je skvělé!"

Někde vzadu v mysli se jí vynořila myšlenka typu: to jste nečekali, ne ode mne, protože já jsem přece jen slabý kripl. 

Rychle zahnala tohle přemýšlení do kouta. Tihle dva na ni vždycky byli jen hodní, a nesmírně vděční, když Zelenoočka dostala zas zpátky domů. Jsou to její přátelé. Myslí to dobře.

,,Děkuju." odpověděla prostě. Co taky jiného na to říct? ,,Mám svůj nový život opravdu ráda."

,,Takže, ehm..." Isaac ztišil hlas. ,,Takže to není jen předstírání? Opravdu...opravdu tam hodláš zůstat? S ním?" Zněl zaraženě. Zmateně. Snad to nechápal. Swift si uvědomovala, že proti tomu psu už několikrát oba bojovali a nikdy nečekali, že přežijí. Ohlédla se na oddechujícího Akima, rysy ve tváři povolené, oči jí zjihly. Kolem jeho mohutného těla se plížila Vera. Hravě mu chvíli oždibovala ucho, než si hlasitě odfrknul, a ona vzrušeně vypískla. Několik psů z Akimovy smečky rozespale zamrmlalo jejich směrem. 

Dokonalý moment. Bude to takhle už napořád?

,,Je to doopravdy. Miluju ho, a miluju svoji smečku. Chtěla bych ale, abychom se mohli vídat i nadále, třeba jen takhle. Jsme pořád přátelé?" zeptala se narovinu, z jejich výrazů ve tvářích byla jen zmatená. 

,,Ale samozřejmě," Zelenoočko sklonil hlavu skoro poraženecky a zasmál se. ,,Rádi si s tebou popovídáme o Úplňcích. Rádi tě i navštívíme na lovu, pokud budeš pro. Jsme rádi, že jsi našla místo, které stojí za to."