Lovkyně Medvědů 2- Zrádkyně

Zatracená

Jackovi z očí sršely blesky. I když byla Swift větší než on, provinile a hlavně vyděšeně se krčila pod hromy hněvu, které přicházely. Bylo jedno, že byla Betou, pod jeho zhrzeným pohledem se cítila jako malé hloupé štěně.

Zarývala drápy do země a silou se musela držet, aby instinktivně necouvala. Musela to vydržet.

Přesto jí to ale drtilo srdce, když viděla tu čirou nenávist v jeho očích, v očích jejího hrdiny štěněcích let. Tolik o něm slyšela a chtěla být jako on, ale nakonec ho zradila. Udělala ze sebe zrádkyni.

,,Ty kryso! Dá nám to tolik práce, a nakonec to všechno zahodíš?! Co tě k tomu proboha vedlo!"

Swift zatvrzele zírala do země, snažila se přečkat ten teror, zatímco se jí slzy draly do očí. ,,To MNĚ to dalo práci." hlesla.

,,COŽE?! Řekni mi to do očí, Nulo." zavrčel jedovatě a Swiftin pohled vystřelil nahoru, nevěřícně na něj zírala. Nulo? Jaktože jí říká Nulo? Myslela si, že v tomhle on byl férový...

Každopádně ji to utvrdilo ve vědění, že chce zůstat se SVOU smečkou a ne s Lovci.

,,Ne, to TY mi to řekni do očí!" Zavyla. Snažila se, aby její zavytí bylo co nejhlasitější. Zrada nezrada, Jackovi začínalo kapat z čelistí a Swift se začínala bát o holý život. Prosím, prosím ať jí někdo přiběhne na pomoc...

A pak se konečně pořádně rozhlédla okolo sebe. Spatřila tmavou mlhavou krajinu převážně v černobílých odstínech, občas prolínající se s temnou zelenou. Černé pahýly trčely hrozivě k nebi, černočernému, bez jediné hvězdy.

Tady ji nikdo neuslyší. S hrůzným vyjeknutím se v tom okamžiku otočila a dala se na útěk před lítým zabijákem.

Netrvalo ani pár sekund, než ji skolil jako kořist a stáhl ji hrubě k sobě. Swift vzlykala a ostrými drápy se mu sápala po hustě osrstěné hrudi. Jeho smrtící tesáky se jí zaryly do nohy, pak do boku...jak se postupně snažil si ji dotáhnout co nejblíž. Aby dosáhl na její hrdlo.

,,Ne! Ne, Jacku! Prosím!"

V jeho očích nesvítila ani špetka slitování.

Swift sípavě dýchala, poslední návaly adrenalinu z ní vyrazily zavrčení, než jí celou vahou stoupl na hruď, jako když loví králíka, a zahryzl se do její šíje.

Mrtvým krajem se donesl k nepovolaným uším poslední nepřirozený zvuk plný nadpozemské bolesti. Pak ticho.

Mezi ostrou řezavou trávou a trnitými šlahouny se plížili jak stíny kostnatí psi, s očima vyklovanýma a vyhladovělými žaludky. Čekali, až bojovník Měsíční smečky opustí tělo a oni se budou moct krmit...

A Swift to vnímala všecko. To nesmírně bolestivé křupnutí, po kterém necítila nic od krku dolů. Bylo to děsivé. Tlamu jí naplnila krev a fena si byla vědoma, že umírá. Doufala, že umře brzy na to, aby nemusela poslouchat, jak se na ní ta monstra krmí...

Swift se s prudkým zalapáním po dechu probudila. Snažila se popadnout ztracený dech. Na hrdle ještě cítila Jackem způsobené rány.

V táboře ještě vládlo ticho, jak všichni spali. Na černočerném nebi ještě zářily hvězdy.

O kus dále od sebe zaslechla kuckavé sípání. Prudce se otočila za sebe a už byla na nohách, srst zježená, zuby odhalené.

Ou.

Akim vydával ty zvuky. Napůl ve spánku, ležel vyčerpaně v uválené trávě a z čumáku mu tekla černočerná hmota. Očividně měl problém dýchat.

Swift mu ho bylo tak líto v tuhle chvíli. Vytrénovaná léčitelka tiše, s těžkým srdcem přešla k Alfovi a jemně do něj strčila tlapkou.

,,Akime...Akime."

Musela ještě jednou do velkého psa pořádně dloubnout, než k ní horečnatě a vyčerpaně vzhlédl.

Swift mu věnovala jeden nespokojený pohled, zakrývající opravducké city.

,,Pojď," čumákem jej pobídla, jako to dělají štěňatům, a plnou silou se opřela do svých třesoucích se nohou, ať se s Akimem nesvalí uprostřed tábora na nějakého jiného psa...

Doklopýtali k Mudrcovi do pelechu, námahou těžce oddechovali. Akim se sesunul do pelíšku s těžkým žuchnutím, a Swift se na okamžik opřela o něj, aby si odpočala. Snažila se si ten okamžik neužívat, když se jejich boky na okamžik tiskly k sobě, než se silou vůle donutila odlepit se od něj a jít hledat byliny, krlteré nasbírala s Mudrcem.

Ve vchodu do miniaturního skladu se čelně srazila právě s rozespalým Mudrcem.

,,Jau! Co tady... Co se zase děje?" motaly se mu slova, jak se teprve probudil.

,,Ssssst, au, promiň...Alfovi se udělalo zle. Ale my to tady zvládneme," rychle se šeptem  snažila napravit jeho nevrlý výraz, a starý pes se spokojil s její odpovědí. Otočil se a byl zase ten tam, zachumlaný v podestýlce.

Swift posbírala divokou mátu, mák a bobule, které potřebovala k jeho uklidnění, a pro lepší dýchání.

Rozložila to před něj a první věc, kterou si Akim vzal, byla máta. Zoufale po ní chňapnul a začal žvýkat, aby se mu uvolnil nos a krk a on dokázal lépe dýchat. Po několika minutách se jeho dech uklidnil a zpomalil, zatímco Swift připravila z bobulí šťávu a opatrně se přiblížila. Nebyla si jistá, jestli vůbec stojí o takové opečovávání, i když ji doteď nechal dělat všechno.

Opatrně jazykem přejela jeho otevřenou ránu na boku. Nevěděla, že by se poranil řes den...muselo se mu to otevřít při tom divném záchvatu.

Akim se nehýbal, nechal fenku dělat svou práci. Swift si to nechtěla přiznat, aby nemusela tomu problému čelit, ale její opečovávání nabylo vřelejších gest a větší oaptrnosti.

A když byla hotová s mastí, nalhávala si, že možná bude mít zimnici a že bude mnohem lepší, když pro jistoru zůstane u něj.

Se zatajeným dechem a srdcem až v krku se položila vedle něj a doufala, že je napůl ještě mimo. Chtěla jen zase na chvíli cítit ten nevysvětlitelný a bezhlavý pocit bezpečí a zároveň to příjemné brnění po těle.

Nejdříve se ho skoro ani nedotýkala, jen jejich srst se dotýkala, než se Akim opřel do jejího boku a otočil hlavu k ní. Swift se zadrhl dech v hrdle, a srdce jí bušilo jako divé. Akim okamžik čekal, než začmuchal a začal jí olizovat spodní čelist, a až teď si uvědomila, že ji tam pálí škrábance. Podrápala se ve spánku. Možná by ji to znepokojilo, ale ne teď. Teď...teď to bylo všechno jedno, a všechno jakoby bylo...správně.