Lovkyně Medvědů 2- Zrádkyně

Staří známí

Swift pozorovala hvězdy dlouho do noci, a pořád byla tma. Čas se táhnul a jí došlo, že stejně neusne, ne teď. Její myšlenky pořád zabíhaly k představám Akima, samotného toulajícího se tou černobílou krajinou ve snaze najít cestu zpátky. Musel být vyděšený, a unavený a hladový a... a třeba ho to změnilo, a Swift nebude muset zabíjet vůbec nikoho.

Když se znovu se staženým žaludkem zaobírala představami jejího vlastního masa odpadávajícího z jejích kostí, došlo jí, že z pelechu se už neožívá žádné šustění. Opatrně vstala. Usnul?

Doplížila se tiše jako myška ke křoví na okraji tábora, a nakoukla, aby ho nevzbudila, velmi opatrně. Tráva se jí otírala o tvář, ale i tak poznala, že vyležená travnatá plocha je opuštěná. Tiše si odfrkla, a nasála pachy okolo tábora. Akim se šel očividně projít... 

Co když šel do Loveckého tábora?!

Srdce se jí rozbušilo. Co když zardousí celý tábor ve spánku? Mají přece hlídky na hradbách, ne? Snad ho uvidí?

Ne, počkat. Musela se uklidnit. Když nemohl spát, třeba se chtěl jen projít, aby se unavil... Každopádně, kvůli lepšímu pocitu se rozhodla sledovat stopu a počkat, kam ji zavede.

Netrvalo dlouho, než na něj narazila. Stačilo se protáhnout okrajem tábora a tak dvě minuty jít lesem. Našla ho na osamocené zelené mýtince, a seděl ke Swift zády. Ona ale věděla, že se nemusí ohlašovat, že ví, že tam je.

,,Beto," hlesl, ale neotočil se k ní, nehýbal se vůbec. Strnule přikrčený počkal, až si vedle něj fena sedne. Tráva v téhle části noci už chladila. Swift zezačátku nic neřekla, ale Akim seděl, jakoby mu bylo zle, a tak si pozorně prohlédla jeho obličej.

,,Je ti špatně."

,,Mhm..." zabručel, jako že to ví, ale nehnul se.

,,Tohle vypadá jako něco, co spraví pár mých bylinek a vydatný odpočinek," navrhla. Alfa zavrtěl hlavou.

,,Ne...tohle není obyčejná nemoc."

Swift nechápala. ,,Není?" udělala zmatenou grimasu, ,,A co to teda je?"

Akim se na okamžik rozhodoval, jestli jí může věřit. Cítila to, zase chtěl mluvit o něčem, s čím počítal, že zůstane pohřbené. Jako když pracovali na těch doupatech. 

,,No... je to něco, co souvisí s... souvisí to-"

,,S mezisvětem," citlivě zašeptala Swift. Zvědavost ji svrběla v kožichu, ale musela zůstat trpělivá, když se chtěla něco dozvědět. Kdyby ho zahltila otázkami, mohl by pojmout podezření, že tady není jen pro něj, a mohl by se uzavřít úplně.

Akim vydechl se skoro úlevným tónem. ,,Jo."

Swift mlčela a čekala, až sesbírá síly na to jí povědět něco víc. 

,,Mívám sny. Každou noc, když jdu spát...vrátím se tam zpátky. Pokaždé jsem tam déle. A někdy, někdy to není ani jako sen, je to...je to, jakobych už se tam vrátil zpátky," Akimovi se zlomil hlas, když na ni pohlédl svýma prázdnýma, ale i tak vyděšenýma očima. ,,Cítím, že se tam brzy vrátím... nevím, proč, ale tohle, co se děje, jednou skončí. Cítím  to."

Swift mlčela, věnující mu soucitný pohled, ale v hlava jí pracovala na plné obrátky. Bylo možné, že jeho ukradené tělo poznalo, že se Akima chystají přelstít, aby si myslel, že je v bezpečí, a pak ho chladnokrevně zavraždit, a dostat ho tak do opravdového posmrtného života, aby se už nedokázal vrátit? Co když to jednou v noci vycítí a ona už se neprobere? A její tělo zůstane pohozené v jejich společném pelechu s rozervaným hrdlem?