Angel of death

Prach

"Jak si to udělala?" Stála vedle mě překvapená Clara a kopala do hromádky popela co po kyklopovi zůstal.

"Dýka." Nepřítomě jsem pokrčila rameny a šla hledat mamku do chodeb školy.

"Počkej! Jdeme s tebou." Zavolala najednou za mnou Clara s Doctorem. Uslyšela jsem kroky a objevili se vedle mě z každé strany. "Tak jo, ale teď už jsem vážně zmatená."

"Vítej v mím světě." Skočila jsem jí do řeči.

"Nech toho!" Zasmála se a pokračovala dál, "jak to, že teď už zase nemáš šaty?"

"Složitá věc. Od kud jste?" Změnila jsem raději téma a otočila jsem svoji pozornost na Doctora.

"Z daleka. Říkala jsi, že znáš i starší lidi než jsem já?" Zeptal se s jakousi nadějí v hlase.

Něco skrývali. Jasně, že něco skrývali. Stejně jako já. Pořád měnili téma hovoru jako já.

"No lidi. To bych zrovna netvrdila. Nemají rádi, když se o nich bavíme jako o lidech." Zahnuli jsme za roh.

"A co teda jsou." Občas jsem zapomínala, že tam byla Clara s námi. Ale zase se přihlásila o slovo.

"Bohové." Za dalším rohem jsem konečně našla mamku a tu její kamarádku Rose.

"Thano!" přiběhla matka ke mě a s pláčem mě objala. "Žiješ! Kde jste byli? Co jste dělali?" Začala si mě prohlížet. No jo, matky, myslím, že s nimi mají problémi všichni.

"Jasně, že žiju." protočila jsem nad její poznámkou oči. "Byli jsme no, v modré policejní budce a zabíjeli přerostlého kyklopa." Snažila jsem se jí to schrnout.

"Zábavné." Přitočil se k nám Doctor. "Cože to bylo?"

"Kyklop. Jedno oko, silný, ale pomalý a tenhle krapet přerostlí."

"Ne ne ne ne ne. Ne. Ne a ne!" Začal chodit okolo nás a opakovat si pořád dokola.

"Co ne?" Otočila se na něj Clara.

"Kyklopové neexistujou!" Vytáhl zase tu svoji kouzelnou hůlku se zelenou žárovkou na konci a začal na ní něco štelovat.

"Vážně! Tak to divné, protože se mě to skoro každý den snaží sežrat!" Vyjela jsem na něho. Něco mě chytlo za předloktí. Leknutím jsem nadskočila. Byla to matka. V zelených očích se odrážel strach. Ale ne z obra, z něčeho horšího. Většího.

"Co je mami?" Chytla jsem ji za ramena a postavila si je před sebe. Její vystrašené oči směřovali na jedinou osobu, která byla zahalena mlhou.

"Ty- ty si ho nelamatuješ?" Na chvíli se mi koukla do očí, ale pak je zase hned stočila pryč. K Doctorovi.

"Koho?"

"Jeho. Byla jsi malá a byly jsme jen mi dvě. Sami doma. A něco se přihnalo. Chtělo tě to sežrat. A najednou se tam objevil. Věděl co to je a jak s tím bojovat." Po tvářích jí začala téct slza. Ten večer si pamatuji.

Bylo léto večer. Můj bratr byl u babičky, protože jsem byla nemocná. Měla jsem neštovice a otec byl na noční smeně ve firmě. Bylo mi šest a koukala jsem se na pohádku. Ležela jsem na gauči a upíjela čaj. Čekala jsem na antibiotika.

Najednou se zablesklo a po chvíli přišel i hrom. Ale neznělo to jako normální hrom, ale jako smích. Smích starého seschlého starce, který je padesát metrů vysoký. Země se záchvěla. To už mamku vytrhlo ze čtení detektivky a sedla si vedle mě. "Pššš. To bude dobré. Jenom blesk a hrom." Usmála se a chytla mě za ruku.