Angel of death

Setkání

"Mami! Jsem doma sotva půl hodiny a už s tebou musím na to blbý cvičení?" Zavolala jsem naštvaně na mamku, která si oblékala tílko na cvičení.

"Chceme zhubnout?" Usmála se a jistě věděla jak moc mě to štvalo. Uraženě jsem sebrala věci ze země a nastrkala je do batohu. "A pohni zadkem! Jdeme pozdě! A ještě se musíme stavit pro Rose. Slíbila jsem jí to." S rachotem jsem seběhla schody a vzala kabát z věšáku na stěně.

"No nazdar! Tebe jsem taky neviděla léta!" Zasmála se Rose a sedla si na místo spolujezdce. "Jak se žije na intru?"

Překvapeně jsem se koukla na mamku, která jen pokrčila rameny a naznačila mi abych to neřěšila.

Domy okolo ubíhaly a já pomalu usínala z blábolení mamky a Rose. "Nespi!" Ozvalo se zepředu. Pohlédla jsem na mamku, která se nakláněla aby se odepnula. Pomalu jsem se narovnala a s falešným úsměvem jsem udělala to samé.

Znuděně jsem seděla na zemi a sledovala ženy okolo mě, které se protahovaly a připravovaly si věci na cvičení. Zrovna jsem se chtěla zvednout a připojit se k ostatním, když jsem na chodbě uslyšela šustění a zahlédla dlouhý stín táhnoucí se až za roh.

"Mami?" Zašeptala jsem, ale stále jsem byla otočená na stín, který se plazil pryč.

"Copak?" Zašeptala s úsměvem zpět.

"Jdu se na něco kouknout na chodbu. Hned jsem zpět." Rychle jsem se otočila abych jí dala najevo o naléhavosti situace.

"Dobře, ale buď opatrná." Otočila se zase zpět a pokračovala v převlékání.

Já jsem se mezitím rozeběhla na chodbu a po schodech nahoru sledovat ten stín. Z vlasů jsem si vytáhla sponku která se mi v ruce proměnila na stříbrný meč dlouhý jako moje ruka. Pomalu jsem se dostávala do prvního patra. Už jsem se chtěla kouknout za roh, když jsem uslyšela hučení motorů. Překvapeně jsem se rozhlédla. Pak jsem vyšla další patro, kde stála modrá policejní budka a z ní zrovna vycházeli dva lidé. Muž v hnědém kabátě a s motýlkem a žena v dlouhých šatech s hnědými vlasy zavázanými do složitého drdolu. Pomalu jsem vykoukla a vydala se pomalu k nim.

"A heleme se. Nejsme na Imulu co? No nevadí." Pokrčil ledabyle rameny a chtěl zase odejít dovnitř, ale ta holka ho chytla za ruku a kývla bradou na mě. Namířila jsem na ně meč.

"Kdo jste?" přistoupila jsem k nim blíž. To samé udělali i oni. Začínala jsem se bát a to se moc často nestává.

"Zajímavá otázka." Začal si prohrabávat kapsy až s vítězným úsměvem mi před tvář strčil kousek papíru. Pochybovačně jsem zvedla obočí."Co je?" Koukl se sám na papír a zase mi ho strčil před obličej.

"Kus papíru. Máš v ruce jen kus papíru. Je to u něj normální?" Otočila jsem svou pozornost na dívku, která vypadala na to, že má více rozumu než on.

"Překvapivě jo." Pokrčila rameny a usmála se. Už jsem se nadechovala abych se jí na něco zeptala když mi ten kluk skočil do řeči.

"Jak to, že vidíš jen papír?"

"Vidím okolo něj vlnění. Používáš mlhu, ale měl bys vědět, že ji dokážeme prokouknout. To tě nenaučili?" Zavrtěla jsem rozhodně hlavou.

"Kdo my." Přistoupil o krok blíž.

"Ty nevíš o čem to mluvím?" Zahleděla jsem se mu do očí.

"Ne." Připustil si po chvíli, kdy mi pohled oplácel.

"Podej mi ruku." Požádala jsem ho. Chvíli na mě udiveně koukal, ale když jsem ho ujistila, že to nebude bolet, podal mi jí.

Rozevřela jsem mu dlaň a přejela jsem mu po ní mečem. Ten proklouzl skrz jako mlhou, ale i tak za sebou zanechal krvavý škrábanec.

"Au!" Přitáhl si ruku rychle zase k sobě a přitiskl si na ránu palec. "Říkala jsi, že to bolet nebude!" Zamračil se a spustil ruce podél těla.

"Lhala jsem. Teď ty." Pokývla jsem hlavou na tu holku a usmála se. Byla očividně statečnější než ten kluk. Zase jsem jí přejela mečem po kůži, ale ten se jí ani nedotkl. Proklouzl jí jako skrz mlhu, ale nezanechal za sebou žádné škrábnutí. Usmála jsem se na ní a záviděla jí, že může žít normální život.

"Ale jak to, že jí to nic neudělalo? A proč jsi to udělala? A co to tedy udělá tobě?" Vychrlil na mě ten kluk najednou nejspíš všechno co v hlavě měl.

"Klid, začneme od začátku. Jak se jmenujete?" Pozvedla jsem obočí a rozhlédla se po chodbě, protože jsem si vzpomněla, co jsem tu na začátku dělala.

"Říkej mi Doctor a tohle je Clara. Ty?" Přistoupil zase o krok blíž.

"Thana. Doktor čeho?" Vrátila jsem mu to otázkou, kterou byl nejspíš dost vykolejený. Protože nad ní docela dlouho přemýšlel. "Co je?"

"Ale nic. Jen, jsi první, která se mě nezeptala Doctor kdo."

"Bezva. A odpovíš?"

"Proč si nás škrábla."

"Je tu něco divného. Nejspíše to bude hydra. Ale bude ještě dost malá. A vy jste se tu jen tak ukázali. Je, spíš, bylo možné, že jste taky jako já z Tábora polokrevných, ale protože jste nevěděli o čem to mluvím, musela jsem to zkusit." Pokrčila jsem rameny a zase rozhlédla po tmavé chodbě.

"A co jsi zjistila?"

"Že Clara je člověk. Kdyby nebyla, meč by ji škrábl."

"A co jsem tedy já?" Povytáhl posměšně obočí. Bylo jasné, jak je rád, že si s tímhle nevím rady.

"Nejsi z téhle planety. Nejsi člověk, ale nejsi ani jako já a ani jako můj otec. Tvůj věk vypadá na hmm..." Zamyslela jsem se a prošla jsem okolo něj. "dvacet sedm. Ale tvoje oči. Mluví něco jiného. Asi devět set let." Zastavila jsem se před jeho obličejem a sledovala zděšení v jeho očích. "Máš v nich smrt. A tvůj čas je skoro u konce, ale klid. Znám místo smrti. Jestli jsi byl hodný kluk tak to tam budeš mít nádherný. Možná a i s výhledem na ty zlobivé." Usmála jsem se a o krok ustoupila.

"Nic nechápu. Kdo-" Přerušilo ho zavrčení za námi. Pomalu jsme se otočili a já si připravila meč. Zpoza rohu vyšel podivný tvor.

"Co to je?" Zašeptala přiškrceným hlasem Clara.

"Jindy. Teď utíkej a nekoukej se jí do očí!"