Angel of death

Blue Police Box

Strnula jsem na místě. Oranžově natřené stěny chodby základní školy se otřásly pod dusotem něčeho, co se pořád blížilo.

"Co tím myslíš mami?" Chytla jsem se rámu dveří, abych nespadla na zem. Tak velké otřesy to byly.

"Co? Co jak myslím?" Snažila se přeřvat ten hluk.

"Jaká past?" Zašeptala jsem si pro sebe. Začala jsem se rozhlížet po Claře a Doctorovi. "Do prčic!" Praštila jsem do rámu a vyběhla schody do druhého patra. Našla jsem je u policejní budky, když ji zrovna Doctor odemykal. "Kam jdete?" přistoupila jsem blíž.

"Pryč. Tohle se nás netýká."

"Vážně? A to, že moje matka tvrdí, že to co se sem žene, nejde po mě, a to je poprvé po dlouhé době, ale po vás se vás prostě netýká? Co si myslíte, že jste?" Chytla jsem Doctora za límec saka a přitiskla ho na stěnu budky. Zahleděla jsem se mu do očí a hledala nějaké známky emocí. Druhou volnou ruku jsem měla sevřenou v pěst a snažila se uklidnit. "Kdo jste?" Zašeptala jsem mu do obličeje a naštvaně ho pustila, až za škobrtl.

"Víš, cestuju s nim už dlouho a ani já nevím, kdo vlastně je." Stoupla si Clara vedle něj.

Oči se mi začaly mlžit. V krku jsem cítila pálení. Rychle jsem se otočila, aby neviděli jak pláču. Nikdo mě totiž nesmí vidět zranitelnou. Tak mi to říkal instruktor. Divný kluk. Ale co, díky jeho radám jsem zůstala naživu už několikrát.

Za sebou jsem uslyšela vrzání dveří. Rychle jsem si osušila oči od slz a chtěla odejít, když mě někdo chytl za ruku a vtáhl mě do budky.

"Bezva. A teď se tu budem mačkat jako sardinky a doufat, že si to venku nevšimne divné krabice, která se po první ráně zřítí jak domeček z karet." Měla jsem celou dobu zavřené oči, protože jsem věděla, že kdybych je otevřela znovu bych začala plakat.

Ucítila jsem na tváři něčí dech. "Otevři oči." Pronesla záhadně Clara a ustoupila o krok dozadu.

Pomalu jsem je začala otevírat. Čekala jsem tmu a že budu koukat na Claru s Doctorem, ale stála jsem v obrovské místnosti s ovládací deskou uprostřed. Stěny byly oranžové prozářené žárovkami. Ode dveří vedlo pár schůdků na skleněnou plošinu které dominovala, jak už jsem se zmínila, ovládací deska. Bylo to velkolepé. Na stopě se vznášelo světlo jako by ho ukradli slunci a přinesli si ho pro vlastní potřebu dovnitř. Z místnosti vedli další chodby. Vypadalo to nekonečně.

O přístrojovou desku se opíral Doctor a usmíval se. Pořád jsem nemohla uvěřit jak to vevnitř vypadá. Chtěla jsem se rozběhnout ven a kouknout se, jestli náhodou nejsem někde jinde. Ale na druhou stranu jsem se bála, že když odejdu, už to tu pak nebude. Pro jistotu jsem se i štípla, abych náhodou nesnila.

"Tak šup řekni to." Pobídl mě Doctor.

"Ehm... Zajímavé. Ale nedávala bych oranžovou s tmavě modrou." Pokrčila jsem jsem rameny a popošla jsem na skleněnou plošinu. Sehnula jsem se a koukala na změť kabelů po námi. "Ale jak to, že je uvnitř větší?" Zeptala jsem se.

"Uf. Už jsem se bál, že nic podobného neřekneš." Usmál se.

"Co se děje?" Začala jsem si prohlížet páčky a obrazovky na desce.

"Co by se dělo?" Odpověděl Doctor s Clarou najednou.

"Usmíváš se, ale tvoje oči jsou pořád tak smutné." Pokrčila jsem rameny a vydala se zase ke dveřím, abych mohla čelit tomu, co je venku a přišlo nás to s největší pravděpodobností zabít.

"Kam jdeš?" Zastavila mě Clara až když jsem sahala po klice.

"Jdu pomoct svojí matce." S tím jsem otevřela dveře a chtěla vykročit ven, ale udělala jsem krok do prázdna. Na poslední chvíli jsem se ještě stihla chytit za okraj podlahy. Vyseli jsme asi deset metrů nad zemí a v ruce nás mělo něco, co jsem ještě v životě neviděla. Na první pohled vypadal jako Kyklop, ale Kyklopové nejsou deset metrů vysocí. Probouralo se to skrz střechu a tak jsem vysela nad zalesněným parkem vedle školy.