Angel of death

Konec

"Moje matka je chytrý člověk. Vyrostla v Brooklynu. Vždycky se chtěla stát cukrářkou, ale nějak neměla peníze, aby si udělala nějakou školu. Otěhotněla když jí bylo sedmnáct. Ne se mnou! Mám dva bratry, nevlastní. S tátou - nevlastním - se hned vzali. Ale když byli staršímu bratrovi - Alex - tři roky,  Steve musel na dva roky odjet do Anglie. Bylo to pro mamku těžké starat se sama o dvouleté dítě a chodit zároveň do práce. Příbuzné jsme neměli. Babička už byla asi dva roky mrtvá a o rodině ze Steveho strany toho moc nevíme. Jak moc, vlastně nic. No. Máma se první rok držela, ale ten druhý už to bylo horší. Začala pít a chodit do klubů. Tam potkala tátu. Mého tátu. Mluví o něm jako o bohovi. Teda, mluvila o něm jednou. No a pak jsem se narodila. Týden před příjezdem Steveho. Dost vyšiloval, ale kdo by ne, když po dvou letech přijedete domu a tam na vás vybafne o jedno dítě navíc. Dlouho to vypadalo, že se rozejdou, ale nakonec to rozdýchal. Urovnali to. Bere mě jako svoji dceru, což je bezva. No a když mě  bylo pět, narodil se mladší bratr - Max. Jo ja vím, máma je trochu úchyl na X. Z duše se s Maxem nenávidíme, ale to se možná spraví. Mám silnou hyperaktivitu a dislexii. V deseti se to dost zhoršilo. Dělala jsem problémy a tak jsem střídala školy. Dokud sem se nedostala do tak zvaného Tábora polokrevných..."

"A to je?" Přerušla mě Clara, ale Doctor ji zpražil pohledem.

"Pšš!"

"V Táboře polokrevných je spoustu dětí jako já. Dcery Deméter a Afroditiny dcery. Nedávno tam byl i syn Poseidóna a jeden Háda. Nikdo mě tam nemá rád, protože jsem to co jsem." s nádechem jsem se k nim otočila zády a sundala si triko.

"Co to děláš?" ozvala se Clara.

"Uvidíš." ze zad mi začala vyrůštat křídal, až se rozvinula do obdivuhodné šířky deseti metrů. Nejméně. Nikdy jsem je neměřila a můj odhad je dost na nic. Černé peří se duhově lesklo a odráželo světlo. Načepýřila jsem pírka a urovnala je. Křídla jsem pak zase složila a otočila se k nim čelem.

"Ale teď, co to má společného s vámi..." z hluboka jsem se nadechla. "Bylo léto večer. Můj bratr byl u babičky, protože jsem byla nemocná. Měla jsem neštovice a otec byl na noční smeně ve firmě. Bylo mi šest a koukala jsem se na pohádku. Ležela jsem na gauči a upíjela čaj. Čekala jsem na antibiotika.

Najednou se zablesklo a po chvíli přišel i hrom. Ale neznělo to jako normální hrom, ale jako smích. Smích starého seschlého starce, který je padesát metrů vysoký. Země se záchvěla. To už mamku vytrhlo ze čtení detektivky a sedla si vedle mě. "Pššš. To bude dobré. Jenom blesk a hrom." Usmála se a chytla mě za ruku.

V tu ránu se země znovu otřásla. Bylo to blíž. Zatlačila jsem hlavu do polštáře a drtila mamce ruku.

Otřesy byly blíž a blíž. Zase se zablesklo a já to uviděla. Obrovské oko, které se koukalo skrz okno přímo na mě. Velké hnědé oko. Když se odtáhlo,  znovu se zablesklo. Obr tam stál a koukal na nás. Nevím co chtěl udělat, ale z nenadání se z chodby vyřítil člověk v saku s motýlkem na krku. To jsi byl ty, Doctore.

"Jak jste se sem dostal!" Křičela po tobě mamka se slzami v očích. "Ona za to nemůže! Nemůžete ji zabít! Je to dítě! Moje dítě!" Stála vedle mě a drtila mi moji malou ruku nazpět. Já se neodvážovala ani dýchat.

"Já ji nechci zabít." Uklidňoval jsi mamku. "Chci jí pomoct." Přistoupil jsi ke mě a začal mi šeptat do ucha.

Nepamatuji si co,  byla jsem malá a vystrašená a s obrem před oknem paneláku. Pamatuji si jak jsi pořád dokola něci opakoval. Já pak zavřela oči a soustředila se. Pak mi narostli křídla a já spálila Kyklopa pouhou myšlenkou." 

"Ale já u vás nikdy nebyl." Otočil se na Claru. "Ale víš, co bych ti řekl, abys udělala to co jsi teď popsala?" Otočil se zase zpět na mě."Probuď anděla. Musíš probudit anděla." zorničky se mi rozšířily hrůzou.

"To jsi řekl! Vzpomínam si!"

"Víborně! To zmáknem pak, teď pokračuj."

"Pak ses koukl z okna na obra. Ten když si tě všiml zvedl kyj a praštil do našeho bytu. Pak mám obrovský výpadek paměti.

Ale pamatuji si, že se tě matka potom ptala na jméno. Jediné co jsi odpověděl bylo: "Doctor.""

"Aha. A teď, jak si mohla být před chvílí tam kde já a přitom na stejném místě s Clarou a před čím jsi mě varovala?"

"Podle toho co jsi říkal tak před otcem. Ví že bys měl být už dávno mrtví a tak se to snaží napravit. Chodí si pro lidi jako stín."

"Víborně! Čím začneme! Budoucnost nebo minulos!" Začal se Doctor zvedat ale než jsem stihla odpovědět a on zatáhnout za páku, Tardis se otřásla a přenesla nás. "Fajn. Tardis si vybrala. Pojďte se kouknou co."

Takhle jsem potkala Doctora. Proč vám to vyprávím? Protože se to může stát i vám a řeknu vám ještě něco... Neodešel. Nikdy. I když já i Clara jsme si našly nový život na Zemi, on se vrací a bere nás na užasná dobrodružství skrz vesmír i čas. Takže jestli se vám před domem objeví modrá policejní budka, neutíkejte.

Nemůžu uvěřit, že jsem to dopsala :) Sice to je takové nedokončené, spoustu věcí si budete muset domyslet (vím o nich!) a je to krátké, ale i tak bych chtěla poděkovat všem, kteří mi napsali svůj názor na tuhle slátaninu. Občas jste asi nechápali myšlenkové pochody a musím se přiznat, že jsem očekávala trochu něco jiného. Začala jsem to psát s tím, že to bude normální dlouhý příběh. Ale stalo se a doufám, že vám to zase tolik nevadí. :)

Je to můj první příběh, jak už jsem psala, a doufám, že nebude poslední :) Proto vás žádám abyste mi napsali co si myslíte, nebo popřípadě ohodnotili hvězdičkou.

Zatím se s vámi loučím ;) Snad u dalšího mého příběhu :)

S úctou (že jste to zvládli dočíst až sem) Vaše Shann-on :)