Kapitola jedenáctá

82 10 5
                                    

„Jeď pomalu nebo se ještě někde vybouráme," sykla na Leeho Woodová, když na to jedné ze silnic s menším provozem pořádně dupl, a o chvíli později musel zase šlápnout na brzdu.

Jenže Lee byl nervózní, a soustředit se na silniční provoz pro něj bylo dost náročné. Jeho myšlenky byly jinde.....

Mířili si to rovnou k Šedému poníkovi. Chvilku to Lynn trvalo, než se konečně vymáčkla, co se vlastně stalo, a Lee se musel porvat nejen s šíleným strachem o Nicka, ale i s jejími značně kolísavými náladami. Buď měla na krajíčku a skoro brečela, nebo na něj ječela. Ale nedivil se jí. I ona měla o Nicka strach, byl to její kolega a přítel. A Leeho včerejší jednání brala jako podraz vůči sobě, Nickovi i celému kolektivu. Ale v autě měl konečně čas jí pořádně vyzpovídat a dozvědět se, co se v noci vlastně dělo. Potřeboval informace i za cenu toho, že na něj bude jindy milá kolegyně vytočeně a vztekle řvát.

„Proč jsi ho odvezla do hostince," zeptal se a Lynn se zamračila.

„Nejprve jsem ho odvezla do nemocnice, co si myslíš? Přece bych ho nenechala vykrvácet na ulici," štěkla na něj a Leemu se při každém takovém slovu, při každé takové větě, udělalo nevolno od žaludku.

„Doktor Harvill se o něj postaral, nakonec to vypadalo, že to nebude tak zlý. Byl to sice velký kousanec, ale prý to nebyla ani vážná, ani hluboká rána. Ošetřil mu to, dostal tetanovku, ještě prý musí zjistit, jestli ten čokl neměl vzteklinu. Ale to už jsem zajistila, poslala jsem vzorky do nemocnice ještě dneska brzy ráno. Doktor Harvill mi má odpoledne volat, jak to dopadlo," vzdychla a upřeně zírala na ubíhající cestu před sebe.

Na Leeho se moc nedívala, možná proto, aby na něj nezačala zase ječet. Nebo možná proto, že ho měla chuť pořádně praštit.

„A kdyby ji měl?" zeptal se Lee s obavami.

„No tak by se to ještě muselo přeléčit. Vzteklina není žádná legrace, mohl by na to umřít," odsekla mu s naštvaným povzdechem.

„A proč je teda v hostinci, když to teda tak zlý nebylo?"

„Proč? Protože když jsme odjížděli z nemocnice, byl jen v šoku, trochu ho ten kousanec bolel, ale jinak mu bylo dobře. A najednou se mu zničehonic během cesty domů udělalo hrozně zle. On to poznal, Lee, okamžitě poznal, že něco není v pořádku. Řekl, že je mu špatně, prosil mě, abych ho tam zavezla a já jsem ráda, že jsem to udělala. Tam se o něj alespoň postarají, takhle by byl doma sám a bůh ví, co by se mu ještě během noci stalo," rýpla si do něj a Leeho bodlo při jejích slovech u srdce. Byla hodně ostrá, ale krutě pravdivá.

Bylo mu jasné, že takových tvrdých smečů od Woodové ještě přijde hodně, ale byl na to připravený. Zasloužil si to a nemělo cenu jí říkat, jak hrozný má strach. Asi by mu stejně vynadala, protože teď už bylo na nějaké obavy a výčitky dost pozdě.

Bál se o něj, o svého Nicka. Jak jen mohl zapochybovat, nechat se zviklat slovy Carrie, jak jen mohl mít pochybnosti o jejich vztahu? A jeho zaslepenost Nicka málem stála život. Babral se ve svých bolístkách a Nick mohl umřít. Kdyby tam byl s ním, na té ulici, možná by to dopadlo jinak a líp. A když si vzpomněl na to, co mu tenkrát v noci řekl, nejraději by si nafackoval. A teď mohl šílet strachy, vyčítat si svůj vztek a svoje slova, která mu tak neuváženě vpálil do obličeje. Už bylo stejně pozdě. Ranil ho, ale ve své zaslepenosti to neviděl. Jeho srdce zaplavila lavina bolesti, šířila se po celém těle a zasáhla i jeho roztříštěnou mysl. Jenže čas už vrátit nemohl, na to bylo už bylo pozdě.

Prostě to podělal. Hotovo, tečka. Omluva na to nebyla a nebude.

Kdyby existoval titul Blbec roku, vyhrál by ho.

Návrat Krysaře 1 - případ osmýKde žijí příběhy. Začni objevovat