Návrat Krysaře 1 - případ osmý

Kapitola devátá

„Ale to nemyslíš vážně. Ne, Lee, tak to nebylo, vážně...."

Rozesmála se a její zvonivý hlas se rozlehl barem. Konečně se smála, a Leemu její smích připadal spíš jako rajská hudba z nebes. Seděli naproti sobě, u malého kulatého stolku vzadu v baru u George. Ve stejném baru, kde se před pěti lety seznámili. Lee se na ni zadíval, asi tak, jako teď většina mužského osazenstva v baru. Jenom přitom tak neslintal. Ano, byla pořád stejně půvabná, nádherná, snad jen teď o trochu strhanější v tváři než kdysi.

Dlouhé, lehce vlnité tmavě hnědé vlasy jí spadaly až do půli zad, oči ve stejné barvě jiskřily jen o trochu méně, než když tu potkala Jerryho. Nikdy se moc nemalovala, oční stíny používala málokdy, ale vždy si potrpěla na výrazné rtěnky, jejichž barvy zvýraznily její krásné plné rty. Byla to kočka, štíhlá a půvabná, s postavou modelky, a nebylo divu, že se do ní tenkrát Jerry zbláznil na první pohled.

Lee si to vybavoval jako dneska. Přišla do sem do baru, jen tak, na drink s kamarádkou, v černých koketních šatech, a s rudými rty vypadala jako královna. A tou se ten večer taky stala. A pro Jerryho by jí byla navěky. A pak, pár týdnu před jejich svatbou, se to stalo. Jeho zabili démoni, a jí to zlomilo srdce. Jeho tížila vina, jí zase nenávist.

Až doteď. Přišla se zpožděním, jako vždy, nikdy nebyla moc dochvilná, ale to jí odpustil. Možná byla nervózní, nervóznější než on, protože se oba museli postavit pravdě. Omluvila se a objednala si gin s tonikem. Bylo to její pití, stejně jako bílé suché víno. Nikdy ji neviděl pít nic jiného. Teď si ovšem objednala dvojitý gin, snad to měl být dočasný lék na její nervozitu. Chvěly se jí ruce, když se na něj podívala, třásl se jí hlas, když začala mluvit. A Leemu taky.

Byly to pro ně těžké minuty, vzpomínky je oba tak moc bolely. V očích měla slzy, když jí líčil, co se stalo tu noc a ona se mu svěřila, jak trýznivé pro ni byly další týdny i měsíce. Ne, bylo to náročné a těžké období pro oba. Jednoho užírala vina, druhého nenávist.

Odpuštění mohlo být vysvobozením pro oba.

Ale byla k němu dlouhá a těžká cesta, a oni si toho byli vědomi. Nic nemůže jít tak hladce, žádné zázraky se nestávají mávnutím kouzelného proutku. Je k nim dlouhá cesta, někdy trnitá. Lee to věděl. Ale mluvili, mluvili, pořád a dokola. Byly v tom slzy, jeho i její, omluva, prosba o odpuštění, zloba, vztek i pár nadávek, vyčítání, vysvětlování, nastolení míru a rovnováhy v jejich vykolejených životech. To chtěli oba, tedy alespoň se to tak Leemu zdálo.

„Když jsem tě včera před tím obchodem potkala, dostala jsem na tebe šílený vztek," přiznala se a Lee to chápal. „Přišla jsem domů a celou noc jsem brečela. Jenže pak mi došlo, že už to takhle dál nejde. Že by mě to vevnitř sežralo, víš. Vím, že jsi taky trpěl, vždyť jste byli kolegové, a tak dobří přátelé. Vlastně, všichni jsme byli dobří přátelé a mě to naše přátelství prostě chybělo," popotáhla a jemně si hranou malíčku setřela slzu, která jí stékala po tváři.

Snad to byl ten vnitřní nepřítel, nenávist a zášť, která dokáže člověka sežrat zaživa jako rakovina, který by jí nikdy nedodal klidu, a který ji pak donutil zvednout telefon, a možná i proti své vůli zavolat. A tak mluvili – a pak najednou vzpomínali. Na staré časy, na to krásné, co společně zažili.

„Tenkrát mě tady Jerry opil, když jsme tu měli první rande," smála se a Leeho její úsměv neskutečně hřál u srdce, „bože, divím se, že mě pak vůbec ještě pozval na další, skoro nic jsem si z něj nepamatovala. Ani nevím, jestli jsme si dali pusu."

„Protože už tenkrát byl do tebe zamilovaný až po uši. Tvrdil, že jsi byla neskutečně roztomilá, jako medvídek, i když jsi měla trochu upito," vyšátral kdesi v hlavě zapomenutou vzpomínku, protože Jerry z ní byl tak na větvi, že Leemu vykládal skoro každý detail jejich randevouz. Tedy, skoro každý, některé intimní detaily si samozřejmě vždycky nechával pro sebe.