Návrat Krysaře 1 - případ osmý

Kapitola sedmá

Ráno druhé dne nebylo o nic lepší. Noc strávená na gauči nepatřila mezi nejlepší, nebylo to moc pohodlné ležení a Leeho bolela hlava. A nebylo to jen z té whisky, kterou se v noci snažil spláchnout svůj vztek, a se kterou to krapet přehnal. Nijak zvlášť mu jeho lítostné sebezpytování nepomohlo a všechny emoce se v něm ještě docela kvalitně praly. 

Možná, že kdyby mohly, chrstly by mu tu skleničku s opovržením do obličeje. Vztek, lítost, vina za to, co Nickovi vpálil tak neohleduplně do tváře, to všechno se v něm střídalo neuvěřitelnou rychlostí pořád dokola. Nejraději by se z toho gauče celý den nehnul, kdyby nemusel. Ale musel, bohužel, z něčeho holt žít musí.

Nick na tom byl tak nějak podobně. Vstal sice dřív než Lee, kterého probudil až hluk linoucí se z kuchyně a vůně čerstvé kávy. Ale atmosféra, která u nich to ráno panovala, byla tak hustá, že by se snad dala krájet. Nick byl pobledlý, kruhy pod očima ho neúprosně usvědčovaly z toho, že toho taky moc nenaspal. Ale k žádnému hovoru se neměl, přistrčil Leemu pod nos hrnek s vonící kávou a talíř s míchanými vajíčky, ale to bylo asi tak všechno. I když byl na Leeho naštvaný, hlady by ho nenechal, to by mu srdce nedovolilo. Ale jinak zarytě mlčel, nevyžadoval po něm žádnou konverzaci, ani omluvu.

Ani jeden nevěděl, jak vlastně začít a jak se vrátit k tomu, co se v noci stalo. Už se sice párkrát nepohodli, ale takhle tichou domácnost ještě neměli. A Leeho napadlo, jestli by opravdu nebylo lepší se prostě sbalit a jít. Třeba by jim malé odloučení vlastně prospělo. Ostatně, byli spolu prakticky čtyřiadvacet hodin denně, bylo jen otázkou času, než si začnou lézt na nervy. Chvíli nad tím dumal nad hrnkem vonícího kafe, když Nick zmizel ve sprše, aby se dal po té šílené noci trochu do kupy. Ale pak tu myšlenku zase rychle zahnal pryč. Už jen z principu. Přece se jejich budoucnost nebude řídit jen tím, co Nick vidí ve svých snech a nebudou od sebe uraženě odcházet pokaždé, když se trošku rafnou.

Ráno bylo krušné, cesta do práce byl trapně tichá. „Nicku," zkusil to Lee nakonec, protože zažil malý okamžik, kdy nad hněvem začalo převládat jeho hryzající černé svědomí.

„Dávej pozor na cestu," hlesl Nick bezbarvým hlasem, dál se věnoval koukání z okýnka u spolujezdce a pozorování dění v probouzejícím se městě. Lee to dál ani nezkoušel, očividně nebyl na rozhovor ještě ten pravý čas.

A stejně dusná atmosféra pak panovala i u nich v kanceláři. Oba si hleděli své práce, Nick si dopisoval hlášení, se kterými měl jako vždy dost velké zpoždění, protože je neměl rád a ze zásady si je nechával na poslední chvíli. Lee věděl, že se s tím bude mořit a trápit celý den, ale pochyboval, že si dnes řekne o pomoc. Sám seděl a probíral se složkami, které mu ráno hodila Jane na stůl. Moc práce teď neměli, ale to, co měl teď na stole, byly jen drobnosti nehodné jejich pozornosti.

„Nazdar klucí, jak je?" Woodová se ani neobtěžovala s nějakým klepáním a vlítla do kanceláře jako velká voda. V ruce držela žlutou složku, ale zarazila se hned u dveří. Nick se na ni provinile usmál a dál koukal do počítače, a Lee utrousil jen na půl pusy cosi, co mohlo být považováno jak za pozdrav, tak za slušný vyhazov z jejich kanceláře.

Došlo jí to hned. „Uf, tady je nějaké dusno," zamávala si složkou před obličejem jako vějířem.

 „Copak, nějaká bouřka nad vaší roztomilou duhovou domácností?" uchichtla se a Lee na židli poskočil, jako by si sedl na připínáček.

„Lynn, nech toho, co jsem ti říkal," zasyčel na ni, protože za sebou nezavřela. Co kdyby ji někdo slyšel. Woodová se zasmála a zabouchla za sebou dveře. 

„A já jsem ti řekla, že ti to syčení jednou zůstane. No no, snad se nebojíte? Stejně se to jednou všichni dozví," pronesla nonšalantně a šla k Nickovu stolu. Ladně se na něj posadila a přehodila si nožku přes nožku.