Z mého poklidného spánku mě vyrušilo zvonění mého telefonu.
Neochotně jsem hovor přijala, aniž bych se podívala kdo mi to vlastně volá.
,,Hoří? Někdo umřel?" zamumlala jsem a oči držela zavřené. Mé tělo bylo unavené a chtělo ještě pár hodin spánek. Včera jsem to přehnala s tréninkem ve fitku a večer s lahví vína, které bylo mimochodem výborné.
,,Neříkej mi, že ještě spíš. Je půl osmé ráno, Lily." ozval se hlas mého kamaráda, trochu pohoršeně a překvapeně.
,,Možná? Co potřebuješ, Micku?" zeptala jsem se, vážně by mě totiž zajímalo, proč mě budí ráno v půl osmé.
,,Jen jsem ti chtěl říct, že jsem dostal info. Přímo od Gunthera." nadhodil jakoby nic a to mě dokonale probralo.
Jednala jsem s týmem Haasu o místo jejich druhého jezdce pro novou sezónu.
Nikita přerušil kariéru a právě jeho místo se uvolnilo.
,,A? Mluv, pokračuj." pobízela jsem ho dál. Potřebovala jsem vědět jak se rozhodli. To čekání bylo nekonečné.
Na posteli jsem se posadila a prohrábla si vlasy, které rozhodně budou potřebovat umýt.
,,Mají pár jezdců, nad kterými přemýšlí a ty si jako první. Dneska odpoledne mají schůzku a tam do dořeší, takže možná můžeš očekávat telefon." jeho hlas zněl klidně. Jak sakra může být tak klidný? Já byla jako na trní, mělo se rozhodnout, jakým směrem se bude ubírat moje závodní kariéra.
,,Fakt? Bože můj. Prosím ať to vyjde. Koukej mi držet palce! Jinak si mě nepřej!" pohrozila jsem mu pobaveně.
,,Budu držet i ty na nohou, neboj se." ujistil mě stejně pobaveně a po pár dalších minutách jsme se rozloučili.
Na mě čekala sprcha a snídaně, o kterou si říkal můj žaludek.
Den ubíhal až moc pomalu, uklidila jsem celý byt a stále netrpělivě očekávala telefon.
Blížila se druhá hodina odpoledne, proto jsem se rozhodla uvařit rychlý oběd.
Z vaření mě vyrušil telefon, který se rozezvonil.
,,Lily Jannsen, prosím." představila jsem se do telefonu, přece jen to bylo cizí číslo.
,,Lily, zdravím. U telefonu Guenther Steiner. Doufám, že neruším."
,,Ale ne, kdepak. Co potřebujete, Guenthere?" zeptala jsem se s klidem Angličana ale v hloubi duše jsem doufala, že volá právě kvůli volné sedačce.
,,Právě jsme skončili na schůzi a jen jsem vám chtěl oznámit, že jsme se rozhodli, že vy, Lily, budete naším druhým pilotem pro novou sezónu."
Chvíli jsem byla ticho, zasekla jsem se v pohybu a snažila se to zpracovat. Vážně to právě řekl? Jako fakt?
,,Všechno v pořádku?" ozval se po chvíli, kdy jsem neodpovídala.
,,A-ano, jistě. Jen jsem zaskočená, nečekala jsem to. Moc děkuju za příležitost, nesmírně si toho vážím." dostala jsem nakonec ze sebe pár slov.
,,My si vážíme, že jste se rozhodla pro náš tým. Těšíme se na spolupráci a více informací vám pošlu emailem."
,,Výborně. Moc děkuju a zatím se mějte."
,,Vy taky, Lily."
Telefon jsem držela v ruce a zhluboka se nadechla.
Prstem jsem klikla na jméno mého kamaráda a čekala, až mi to zvedne.
,,Lily? Děje se něco?" ozval se hlas Micka po pár zazvonění.
,,Hádej, kdo tě bude celou sezónu otravovat? Máš jeden pokus."
,,Fakt? Tak to je skvělý! Mluvila si s Guentherem?" zajímal se hned, chtěl vědět všechno. Horší jak ženská, vážně.
,,Jojo, detaily mi pošle emailem. Bože můj, nedoufala jsem, že to vyjde." přiznala jsem nakonec, určitě jsou i jiní jezdci, kteří jsou možná i lepší než já ale přece jen, jsem dostala příležitost.
,,Já tomu věřil. Zasloužíš si to místo." podporoval mě, ať se dělo co se dělo. Lepšího kamaráda, který byl pro mě jako bratr, jsem si přát nemohla.
*Červenec/Grand Prix Silverstone*
Sezóna byla téměř v polovině, náš tým se oproti loňskému roku zlepšil, dosáhli jsme i na bodované příčky.
Před námi byla GP v Silverstone, jedna z mých oblíbených.
Kluci mě od začátku sezóny brali jako jednu z nich, bála jsem se, že se ke mě budou chovat jinak ale to se díky bohu nestalo.
Od rána jsem měla špatný den, včerejší první dva tréninky dopadly skvěle ale dneska? Nejenže jsem ráno zaspala, ale ještě jsem se polila kávou a teď nestíhám. Na okruh přijedu o pár minut později.
Od auta jsem přímo běžela k paddocku, neobtěžovala jsem se vůbec vytáhnout svou kartičku a turniket jsem přeskočila, až jsem se divila, že jsem si nerozbila hubu.
V jedenáct hodin začínal třetí trénink a mé hodinky ukazovali deset hodin a osmnáct minut. Sakra, sakra, sakra.
Kličkovala jsem mezi lidmi, člověk by až řekl že mi schválně stáli v cestě.
Omylem jsem do někoho vrazila, až mi vypadl batoh z ruky.
,,Moc se omlouvám!" vyhrkla jsem hned trochu udýchaně a otočila se, abych zjistila do koho jsem to vlastně vrazila.
,,V pohodě. Kam ten spěch?" sám Pierre Gasly, francouzský fešák jezdící za stáj AlphaTauri.
,,Řekněme že mi den nezačal nejlépe, vylila jsem na sebe kafe a teď nestíhám. Nebudu zmiňovat to, že už bych dávno měla být převlečená a v garáži." vysvětlila jsem v rychlosti trochu pobaveně a batoh hodila přes rameno.
Vážně jsem z devatenácti kluků musela vrazit zrovna do něj? Někdo mě vážně trestá a nejsem si jistá za co.
Fascinovali mě jeho modré oči, které měl jako oceán. Lehké strniště pokrývalo jeho tvář, hnědé vlasy měl trochu rozcuchané, rty měl v malém úsměvu a byl oblečený v závodní kombinéze, ve které vynikl jeho dokonalý zadek. Nesuďte mě, mám ráda, když má kluk hezkej zadek a že on ho má.
,,Páni, někomu si něco provedla?" zeptal se docela pobaveně a prohlédl si mě. Ještě jeden takovej pohled a skočím po vás, pane Gasly.
,,Vypadá to tak ale nevím co a nevím komu. Ale budu už muset utíkat, jinak to vážně nestihnu." omluvně jsem se na něj koukla a rukou ukázala někam za sebe, kde se nacházel pitlane a garáže.
,,Jasně, nebudu zdržovat. A jen mě napadlo, nedala by sis pak kafe? Můžeme k nám, kafe máme výborný." počkat cože? On mě fakt teď pozval na kafe? Jako opravdu?
,,No.. Jasně, moc ráda. Uvidíme se tedy pak. Zatím se měj." věnovala jsem mu úsměv a už se vážně rozeběhla, hodinky přímo křičely čas deset třicet pět.
