Seděla jsem v prostorném obýváku našeho společného bytu v Monaku.
Daniel byl pryč a společnost mi dělala Charlotte, přítelkyně Charlese.
V rukou jsme obě dvě držely hrnek s čajem a povídaly si o všem možném.
Poslední dny jsem se necítila dobře, mé tělo bylo slabší a skoro každé jídlo jsem vzápětí běžela vyzvracet do záchodu.
Dnešek nebyl výjimkou.
Udělaly jsme si s Cha lehký salát s kuřecím masem, který byl naprosto výborný. Ale moje tělo mělo jiný názor.
,,Y/N, jsi v pořádku? Jsi nějaká bledá." zeptala se Cha starostlivě a já se na ni podívala.
,,Ale jo, nic mi není. Jen mi není dobře posledních pár dní." mávla jsem rukou ale vzápětí se ozval můj žaludek a vystřelila jsem ze sedačky na toaletu.
Charlotte za mnou došla a jako správná kamarádka mi držela vlasy a pomalými pohyby rukou mě hladila po zádech.
,,Měla by jsi jít k doktorovi. On ti řekne co s tebou je." konstatovala, když jsem si omývala pusu studenou vodou.
Na její slova jsem jen přikývla, měla pravdu.
,,Ještě mě něco napadlo. Kdy naposledy si měla své dny?" zeptala se opatrně a mé srdce vynechalo úder. V hlavě jsem počítala a nadechla se.
,,Minulý měsíc. Teď mám zpoždění, devět dní." vydechla jsem tiše. Sakra.
,, Doběhnu do lékárny. Hned jsem zpět." jakmile to dořekla, zmizela jako pára nad hrncem.
Celou dobu jsem seděla v kuchyni a čekala na Cha. Hlavou mi běhali všemožné myšlenky. Je opravdu možný, abych byla těhotná? Beru prášky a Daniel si vždycky dával pozor.
Z myšlenek mě vyrušil až příchod mé kamarádky.
,,Jsem zpět. Vzala jsem dva jiné, ať máme jistotu." vysvětlila, když přede mě na linku odložila dvě krabičky.
,, Největší jistotu ale budeš mít, když si dojdeš k doktorovi." dodala a pohladila mě po rameni.
Přikývla jsem na její slova a nadechla se.
,, Drž mi palce." šeptla jsem tiše a odešla do koupelny.
Zhruba dvě minuty čekání byli naprosto nekonečný. Oba testy jsem si udělala naráz a teď jen počkat.
Držela jsem v ruce dvě tyčinky, které mi měli říct, jestli budu maminkou nebo ne.
Po pár minutách, kdy jsem zírala na ony tyčinky, jsem se vrátila do kuchyně.
,,Tak co? Povídej." vyhrkla na mě Cha s úsměvem. Mě ale do smíchu moc nebylo.
Položila jsem před ní obě tyčinky, na kterých se krásně červenali dvě čárky.
,,Nene! Gratuluju!" vypískla a vtáhla si mě do náruče, aby mě mohla obejmout.
,,Ty ale nejsi moc nadšená. Co se děje?" zeptala se, když viděla můj výraz.
Třeba se to spletlo, musím si zavolat doktorovi. Chtěla jsem mít jistotu.
,,Já nevím.. třeba to tak nebude, dojdu si k doktorovi." zakroutila jsem hlavou a nadechla se.
Jakmile Cha odešla se slibem, že k lékaři půjde se mnou, hned jsem vytáčela číslo.
Objednal mě hned na další den, za což jsem byla ráda.
Celý večer mi hlavou běhali myšlenky, jestli je to pravda. Co když opravdu je a budu mámou? Bude chtít Daniel dítě? Co když ne? Byla jsem rozhodnutá, že kdyby cokoliv, dítě si nechám. I sama bych to nějak zvládla.
Celou noc jsem se převalovala a vymýšlela si různé scénáře, jak to Danielovi řeknu.
Ráno přišlo brzy, mé tělo chtělo spánek ale ten jsem mu dopřát nemohla. Čekalo mě vyšetření.
Charlotte mě vyzvedla a společně jsme dojeli do nemocnice, kde se nacházel můj doktor.
,, Gratuluju maminko. Jste v osmém týdnu. Miminko vypadá v pořádku." usmál se na mě doktor, starší sympatický pán.
Jedna má část byla vyděšená po jeho slovech, no ta druhá se těšila a nemohla se dočkat.
Doktor mi vystavil rovnou těhotenskou kartičku a domluvili jsme se na příští kontrole.
Vyšla jsem zpět do čekárny, kde seděla Cha.
,,Y/N! V pořádku? Co ti řekl doktor?" ptala se hned zvědavě.
Slova nějak nepřicházeli, proto jsem vzala kartičku a ukázala ji své kamarádce.
,,Nee! Já to tušila. Moc gratuluju. Vážně je to pravda?" nevěřila svým očím.
,,Je to tak. Budu máma." přikývla jsem na její slova a potvrdila ji to.
