Hatred VS Love

Prolog

Luky
„Už jsem hotový!" zavolal jsem na mamku. Vzal jsem krabice plné věcí a sešel jsem po schodech dolů.

Venku už na nás čekal táta se stěhovacím autem. ,,Připravený?" zeptal se mě. ,,Snad jo." odvětil jsem s úsměvem.

Podal jsem mu krabice a následně nasedl do auta.

Když jsem okýnkem sledoval tu míhající se krajinu, došlo mi, že čas ubíhá až moc rychle. Ani jsem si neuvědomoval, že se opravdu stěhujeme, dokud mi nedošlo, že je to skutečné, že to není sen.

Neměl jsem nejmenší tušení, jak to mám překonat, ten pocit nervozity a strachu.

17 let jsem byl zvyklý na toto místo, na můj domov. Cítil jsem se tady v bezpečí. Měl jsem tady velkou část rodiny a nespočet kamarádů...

Nechtěl jsem je opustit, nechtěl jsem tady nechat svůj život. Nechtěl jsem odjet, jen kvůli práci, kterou mí rodiče našli ve městě, kam právě jedeme. Nevyčítal jsem jim to, chápal jsem, že chtějí zajistit rodině větší příjem peněz, jelikož jsme nikdy nebyli zrovna bohatí, ba naopak.

Ale i přes to všechno, bych raději zůstal ve svém rodném městě. Bál jsem se, že mě na nové škole nepřijmou mezi sebe, že mě nebudou mít rádi, že budu zase sám...

Nechtěl jsem ten pocit samoty zažít znovu. Hodně dlouho jsem se vyhrabával z události, která se stala minulý rok. Možná i to byl další důvod tohohle stěhování, které mě děsilo.

Taktéž mě tahle náhlá situace znervózňovala, nevěděl jsem co mě čeká.

Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi docházelo, že mi to vůbec nepomáhá. Původně jsem si chtěl utřídit myšlenky a uklidnit svou mysl, to se mi však ani zdaleka nepodařilo. Spíš jsem se cítil jen hůř a hůř.

„Luky?" rozpoznal jsem mámin hlas. „Už jsme tady, tak pojď."

Otevřel jsem oči, ale jasné sluneční světlo, mi můj pohled dost znepříjemnilo.

Po chvíli jsem se zaměřil na mámin pobavený výraz. Stála přede mnou a zřejmě čekala, jestli hodlám vystoupit.

„Už?" zmohl jsem se na jednoduché slovo. „Jo." zasmála se a poodešla, abych mohl vystoupit. Tak jsem i učinil. Jakmile jsem se objevil na nohou, porozhlédl jsem se po okolí.

Po mé pravici stála máma, která se pyšně dívala na dvoupatrový dům před námi. Táta už stál u vchodových dveří s napřaženou rukou, ve které držel zřejmě klíče.

„Kdo je odemkne?" usmál se na mě a pokynul mi, abych si od něj klíče převzal. Já však zakroutil hlavou, nad čím si potichu povzdechl. Ještě předtím, než se otočil, hodil ustaraný pohled na mámu.

Nakonec však dveře otevřel, to už jsme stáli za jeho zády a nahlíželi dovnitř.

„Tak je to tady. Nový začátek"