Hatred VS Love

1. Tegu

Hello, jenom chceme říct, že Luky se svou rodinou mluví česky, ale se všema ostatníma (co mluví korejsky), anglicky.

Btw tři tečky znamenají o pár minut později, zatímco vlnovka znamená časový posun o delší dobu (hodina a více) 🙂

Ani jsem se nerozhlédl po domě, rovnou jsem šel do mého nového pokoje. Vyšel jsem po schodech nahoru a uviděl několik dveří. Až na potřetí jsem se trefil do těch správných. Lehl jsem si na postel a přemýšlel.

Neměl jsem náladu, začít vybalovat věci, i když mě o to máma požádala. Jediné, čeho jsem byl schopný, bylo ležet a tupě hledět na bílý strop.

Po chvíli jsem šel dolů. „Mami, půjdu se trochu porozhlédnout po městě." obul jsem si boty a vyšel z domu. Ani jsem nečekal, jestli mi něco odpoví, prostě jsem šel. Chtěl jsem si trochu více vyčistit hlavu.

Při cestě se mi to moc nepovedlo, a tak jsem doufal, že čerstvý vzduch mi mou práci ulehčí...

~

Byl jsem venku asi hodinu. Vůbec mi to tak nepřipadalo, ale aspoň jsem si utřídil myšlenky. Už jsem chtěl jít domů, když jsem si vzpomněl - kudy jsem přišel?

Rozhlédl jsem se okolo sebe a spatřil skupinku puberťáků pod světlem pouliční lampy. Došlo mi, že jsou teď jediní, kteří mi můžou pomoct, jelikož mobil jsem nechal doma.

,,Dobrý den, pomůžete mi prosím? Ztratil jsem se a nevím kudy domů. Ulice Sinchon-gil." zeptal jsem se, ale oni na mě jenom divně čuměli. Poté na mě začali mluvit cizím jazykem, hádám, že korejsky. Radši jsem odešel a díval se jestli je někdo jiný poblíž.

Jelikož jsem však nikoho neviděl bezmyšlenkovitě jsem se rozešel menší uličkou, ve snaze někoho zahlédnout.

...

Po cca 8 minutách jsem konečně uviděl osobu se zrzavými vlasy. Přišel jsem blíže a zeptal se na tu úplně stejnou otázku. On však odpověděl: „Dobrej, jestli chceš, zavedu tě tam. Je to docela daleko a popsat cestu je těžké."

~

Šli jsme dlouho, ale ani jeden z nás neřekl jediné slovo. To trapné ticho přerušil až jeho hluboký hlas: „Jsi v Tegu poprvé?" „Jo." odpověděl jsem jednoduše.

Pak zase pokračovalo dlouhé a otravné ticho. Už jsme šli asi půl hodiny a já pořád nevěděl jak se jmenuje. „Jinak já jsem Luky, a ty?" zeptal jsem se, ale on se na mě jen podíval výrazem říkající: proč se sakra ptáš?

Chvíli jsem musel počkat a až potom odpověděl: „Leo je jméno mé."

Snažil jsem se ignorovat styl jeho mluvení, avšak v mé hlavě to vzbudilo podezření, jestli jsem opravdu ve 21. století. Tuhle myšlenku jsem ale hned hodil za hlavu a radši pokračoval v naší konverzaci, aby opět nenastalo to trýznivé ticho.

„Ty tu někde bydlíš?" zeptal jsem se ho, ale pak když se zase na mě divně podíval, mi došlo, že jsem se radši na nic neměl ptát. „Jo." odpověděl mi jenom krátce, protože mi přišlo, že mu to není příjemné.

Opět jsme pokračovali v mlčení, tentokrát už to ale netrvalo tak dlouho. Z ničeho nic se zastavil a zadíval někam do dálky.

„Budeš tu ještě dlouho stát?" optal se aniž by se na mě podíval. „Co?" nechápal jsem. „Už jsme tady." komstantoval otráveně.

„Jo, já vím, jenom..." nevěděl jsem co říct, tak jsem radši šel pryč. „Jo jinak dík." ze slušnosti jsem mu poděkoval, otočil se a šel domů. On však nic neřekl, a udělal to stejné co já.

V kapse od riflí jsem nahmatal klíče a odemkl dveře. Vevnitř už byla tma, jen díky oranžovému světlu, které sem pronikalo skrz světlo, jsem uviděl nástěnné hodiny, ukazující pár minut po desáté večer.

„Kde jsi sakra byl?!"