Hatred VS Love

2. Oběd

„Kde jsi sakra byl!?“ rozpoznal jsem mámin naštvaný obličej hned před tím mým. „J-já.“ znervózněl jsem, zatímco mě sledovala přísným pohledem.

„Šel jsem se přece projít!?“ odpověděl jsem, ale o tom, že jsem se ztratil, jsem ji říkat nechtěl. „Ale vždyť jsi byl venku přes 2 hodiny!“ dívala se na mě pořád naštvaným pohledem. Já však nic neřekl a šel po schodech nahoru do svého pokoje.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?!“ slyšel jsem pořád její hlas. „To snad nemyslíš vážně?!“ to bylo poslední, co jsem zaslechl, než jsem zabouchl dveře mého pokoje a svalil se na postel.

Docela rychle jsem usnul, protože to procházení městem mě dost unavilo.

~

Ráno jsem se probudil kolem 9. hodiny. Byl jsem z toho dost zmatený, ale pak mi došlo, že se to dalo celkem i očekávat.

Byla neděle, tudíž rodiče ještě nemuseli jít zařizovat všechny ty věci s novou prací atd.

To však znamenalo, že budeme celý den v jednom domě a já se budu muset neustále vyhýbat jejich otázkám ohledně včerejška.

Po chvíli ležení, jsem s otráveným výrazem vstal a zamířil do koupelny, kde jsem jako každý den udělal ranní hygienu.

Poté jsem sešel potichu dolů, kdyby ještě rodiče spali, což se po chvíli ukázalo jako pravda. Dole totiž nikdo nebyl, takže jsem si pouze nachystal snídani a vrátil se zpátky do pokoje.

~

„Pojď dolů. Je oběd.“ slyšel jsem tátův hlas přes dveře. „Jo.“ odpověděl jsem otráveně, čímž jsem chtěl získat trochu více času, jelikož jsem nevěděl jak jim na jejich otázky budu odpovídat.

Když jsem přišel dolů, tak jsem si mlčky sedl na židli. Oběd už byl na stole, takže jsem hned začal jíst. „Dobrou chuť.“ popřála nám mamka. Já však jen kývl hlavou, protože jsem měl sousto v ústech. „A ty neřekneš nic?“ zeptal se mě táta naštvaným pohledem. „J-jo, dobrou chuť.“ nevěděl jsem co mám říct a tak jsem jenom zopakoval máminou větu.

Svým pohledem jsem zkoumal jídlo na talíři - špagety. Byly dobré, ne že ne, jen jsem prostě na jídlo teď neměl chuť a ani hlad ke mně nezavítal, takže jsem se po pár soustech v talíři spíš přehraboval, než jedl.

„Tobě to nechutná?“ zeptala se mě mamka ustaraným pohledem. Já však neodpověděl. „Nemusíš to jíst, když nechceš.“ já se tedy zvedl a odešel nahoru.

Nechtěl jsem z toho dělat zbytečné drama, avšak jsem teď na nic neměl náladu. Nevěděl jsem, čím to je, nebo co to přesně způsobilo, prostě to tak bylo a já nevěděl co udělat, abych měl náladu lepší.

Moje myšlenky se pořád vracely ke včerejšku, přesněji k Leovi. Jeho chování bylo poněkud zvláštní, a i když jsem to hodil za hlavu, moje myšlenky se k tomu pořád vracely, protože neměly co jiného na práci.

Pomalu se mi zavíraly oči, takže jsem nejspíše usnul. O ničem nevím, vím jen to, že bylo 12:00 a po probuzení bylo 17:00. Spal jsem hodně dlouho, ale konečně jsem se cítil lépe, dá se říct, že jsem měl teď více energie než včera a předevčírem.