Symfonie pro tebe//obcansky prukaz

komoušský fízlove jsou nejhorši

Vyběhla jsem kopec úplně vyřízená a pleskla jsem sebou do trávy. Vyčerpaně jsem se koukala na mraky. Ostatní už buď byli na kopci, nebo se ještě s těží plazili. Tráva mě chladila do zad.
„tě péro Bety" přišel zamnou Míťa.
„dneska ti to obzvlášť sluší." Řekl mi a já jsem se začervenala. Seděli jsme vedle sebe v trávě a povídali si o hudbě.
„jde se chlastat vy dvě hrdličky." Křikl na nás Aleš a oba jsme zrudli.

Ver vytáhla kytaru a tak jsme popíjeli a u toho zpívali. Bylo to nádherné. Začalo se smrákat a obloha se zabarvovala to červena. Vstala jsem a řekla jsem všem že se půjdu trochu projít a že jsem hned zpět.
„počkej já půjdu s tebou." nabídl se Míťa. „taky se chci projít."
Chvíli jsme jen tak v tichosti šli, pak jsme si sedli na trávu a poslouchali jsme cvčky. Barvy na obloze se míchali do různých odstínů. Na obloze byli vidět první zářivé zářivé hvězdy.
Opřela jsem si hlavu o Míťovo rameno.
Chyběla mi moje máma. Byli to sice už čtyři roky, ale pořád mi moc chyběla.
„jsi vpořádku?" Zeptal se mě a začal mi jemně otírat slzy z tváří.
„to nic jsem vpohodě. Děkuju."
Nevím co to do mě vjelo ale prostě jsem se zvedla, dala jsem mu pusu na tvář a utekla zpět.

První co jsem uviděla když jsem se vrátila zpět byla totálně najebaná Veru, která se zamnou hned rozběhla. Všimla jsem si taky jak se Hana líbala s Petrem.
„tyVolE. Ja jsEm si mYslelA že jsi umřela"
Řekla takovým tím opilým způsobem a pověsila se mi kolem krku.
„ty už prosimtě nechlastej." Rozkázala jsem jí ale ona mi místo toho podala flašku. „dej si lásko. To tě ZjEbe."
A dala mi pusu.
Byla úplně mimo. Podala jsem ji Popelkovi, protože měl rád ženský kontakt a sama jsem se napila z lahve.
Za chvíli jsem byla v podnapilém stavu. „pojďte. Pujdeme už k Haně domů." Rozhodl Aleš a začal sbírat věci.
„Odvedeme Ver k ní a nebo si jí necháme?" Zeptala jsem se ještě.
„Já bych jí radši vrátil aby nebyl problém. Třeba to ještě vychodí"
Z ničeho nic Petr vykřikl ať se zvedáme, že viděl malýho Pačese.
„dohajzlu" Nadával Míťa a rychle balik věci.
„serte na všechno a dělejte ať nás nestihnou benga."
Zamířili jsme z kopce dolů, co nejrychleji to jen šlo. Měli jsme nějaké potíže s Hanou a Veronicou, ale tu jsme nakonec vpořádku dopravili domů. „Hano dělej zachvíli jsme u tebe." Zašeptal jí Aleš a podepíral jí, aby nespadla.

„Ale copak, copak mládeži."
Kurva. Byl to starej Pačes.
„ták dejte mi občanské průkazy."
Všechno bylo v prdeli. Řekla jsem mu že ho nemám u sebe. Vlepil mi obří facku a mě začala téct krev z nosa.
„Někdo vás asi nenaučil slušného vychování, když nevíte že se holky nemlátí." Řekla jsem mu s ledovým klidem a otřela si kapající krev do trička.
„jdeme." Rozkázala jsem všem a šli jsme k Haně domů.
Hned co se zavřeli vchodové dveře, tak jsem se rozbrečela. Bolelo to jak kráva a k tomu jsem neměla v čem spát, protože vše bylo od krve.
„debil jeden zkurvenej." Míťa mi věnoval objětí a taky svoje náhradní tričko. Abych měla v čem spát.
„já ty komoušský buzeranty zabiju." Řekl ještě. Pak se zhalsli světla od pokoje.
Poslední co jsem slyšela, byl chrápající Popelka. Usnula jsem hodně rychle po té.