„Čau hoši!"
Pozdravili jsme je s Hankou jednohlasně došli jsme o hodně později než jsme se původně domluvili
„no tě péro kde jste?"
„sorry jsme se trošku zakecali"
„už jsme namíchali Šimáček, pojďtě si dát" nabídl nám Popelka. „ale bacha kope jako hatátitla"
„jasný ty vtipálku." Zachechtala jsem je a kopla jsem to do sebe. „TYKRÁVO!" Vykřikla jsem a začla kuckat jak o život. „chceš mě zabít tyvole?"
Po chvíli jsme toho měli hodně vypitého. Bylo nám všem fajn.
„máte tady občanky?" Napadlo Popelku
Všichni přikývli.
„takže teď bacha. Teď si vseci nalistujeme stránku patnáct a tu natrhneme."
„ty ses asi úplně posral ne?" Odsekl mu Míťa.
Míťa. Tyvole Míťa.... On je tak roztomilý
Aleš si musel všimnout jak na něj zírám a dloubnul do mě loktem.
„co čumíš Betyno?" Pošeptal mi.
„ale to nic jen jsem přemýšlela"
„víte co? Tu stránku prostě natrhneme." Rozhodla Hana. A tak jsme si ji prostě natrhli. „tyvole doufám že nás nechytnou fízlové až půjdem domů." Plácnul Žába.
„drž hubu a podej flašku. Zahrajem si pravdu nebo úkol."
„jasně Popelka, dobrý nápady" podal mu Aleš flašku.
První kolo flaška padla na Hanku.
„dej pusu Petrovi!" Vykřikla jsem
A Hanka to s radostí udělala.
Další kolo padlo na Aleše.
„hmm úkol!"
„slož mi zamilovanou básničku!"
„Popelka, ty jsi idiot! Ale máš to mít. Dej mi minutku."
"Mám to!"
"Milovat se s Tebou celou noc i den,
protože jen Ty jsi stále ten,
koho vždy rád budu mít
a s kým bych chtěl stále být...
celý život žít...
Miluji Tě!"
„to ti jebe! Ano vezmu si tě!" Dělal si z něj Popelka prdel.
Začala nám být zima a tak jsme šli ke mně domů.
„dámy a pánové na večeři bude omeleta" řekla jsem a zapla jsem pánvičku. Vy se tu zatím chovejte jako doma. „vaše přání je mi rozkazem soudružko." Odvětil Míťa a sedl si za klavír. „tak já ti k tomu vaření něco zahraju." V duchu jsem se začervenala.
Omelety se mi docela povedli a všichni si pochutnali. Povídali jsme si dlouho do noci. „tyvole babička mě zabije já jsem úplně zapoměl" vyskočil Míťa a hodil na sebe bundu „sorry tě péro!" Rozloučil se s náma a věnoval mi omluvný pohled. „no tak počkej my půjdem s tebou." Řekli kluci a šli se taky obouvat. „Zítra ve čtyři Cinglák" křikl ještě Žába a dveře se za nima zabouchli.
Všimla jsem si ještě že u mě Míťa nechal mikinu. Vyběhla jsem za ním do mrazu.
„Míťo! Máš tady ještě mikinu!"
„můžeš si ji nechat na spaní" začervenal se a běžel rychle domů.
Sedla jsem si na postel a objala jeho mikinu. „achjo já tak miluju tu jeho vůni" oddychla jsem si.
"Ale copak, copak paní Kubíčková. Někdo se nám tady zabouchl do šprta."
„KURVA HANO! NÉ TO NENÍ TAK JAK TO VYPADÁ JÁ, JÁ TI TO VYSVĚTLÍM!"
„tak dělej přiznej se! Miluješ Míťu!!" Zachechtala se ta potvora a začala mě lechtat. „ne, nech mě na pokoji! Pomoc!"
„jedině až přiznáš pravdu."
„dobře no, možná se mi trochu líbí." Zamumlala jsem potichu.
Hana mě objala a začla pištět.
„Béťa a Míťa každý už to ví jsou do sebe zbláznění! Ty ses zabouchla do šprta!"
„drž zobák ty paní žábová nebo co to teď seš"
S Hankou jsme si ještě chvíli povídali a pak jsme obě usnuli.
Když jsem usínala v jeho mikině, nemohla jsem na něj přestat myslet.
