Symfonie pro tebe//obcansky prukaz

Míťova babička a malej práskač

Jak rychle jsem usnula, tak jsem se taky vzbudila. Bolela mě hlava šla jsem si pro prášek byla jsem mimo.
Lehla jsem si zpět na postel vedle Míťu, protože u Hanky už nebylo místo. Ucítila jsem ruku na svém pase. Přitálh si mě blíž k sobě a zeptal se šeptem „už je to lepší?" Zachlumlala jsem se k němu. Srdce mi bušilo jako o závod.
„pojďme spát" odpověděla jsem unaveně a usnula.

Ráno jsem se probudila a nikdo vedle mě neležel. Asi se mi to zdálo.
Sedla jsem si a ucítila obří bolest hlavy. „Tyvole to bude kocovina." Zašeptala jsem a rozhlédla se po pokoji. Všichni ještě spali. Teda až na Míťu, který nikde v pokoji nebyl a na Aleše, který se zvedl z postele a šel si sednout zamnou.
„hele pojď zamnou prosímtě na chodbu, chci si s tebou trošku pokecat." Podal mi ruku a zvedl mě.

„hele. Je mi to blbý říkat a ptát se vůbec na tohle nebo tak, ale ty máš zájem o Míťu?" Zeptal se s kamenným obličejem.
Začala jsem se dusit, protože jsem se lekla co na to řekne. Přeci jen to byl jeho nejlepší kamarád.
„vidím jak se k němu máš takže tohle budu brát jako souhlas." Dodal ještě a mrknul na mě. „no nic. Rád bych pomohl, ale nechám vás dva ať si to vyřídíte sami." Otočil se a odešel. Promluva zkončila dříve, než jsem vůbec stačila něco říct. 

Později toho dne, když už byli všichni vzhůru a jedli snídani, jsme se dohodli, že půjdu s Popelkou nakoupit nějakej chlast a cigára, a vezmem to večer na cinglák.
Obula jsem si boty a oblíkla si mikinu.
„popelka dělej!"
Vyběhla jsem ven do zimy.
„doufám že se teda ještě oteplí na večer."
„jo to taky doufám. Sakra já jsem si zapoměl batoh ja jsem kokot počkej chvilu" oznámil ten trotl a běžel zpět k Haně.
Čekala jsem na to obří děcko pod oknem, které se otevřelo.
„hele nechtěla by jsi jít na cinglák semnou večer?" Byl to Míťa.
„oukej." Souhlasila jsem. „sraz u tebe. Ještě musím něco zařídit."
Usmál se a zavřel okno.

Popelka už šel i s batohem.
„pohyb ty kryple!"
Dorazili jsme k naší oblíbené sámošce.
„nějakej tvrdej prosim" řekl Popelka té děsivé prodavačce.
„nemáš náhodou zaracha mladá?" Zaskřehotala tím svým hlasem, jako nějaký jožin z bažin. Fotr jí to určitě musel říct.
„neboj se nezavolam mu ale nedělejte večer bordel, jinak to udělám." Zasmála se ta prodavačka, jako by to byl vtip roku.
Byla jsem dost ráda že už jsme vypadli. Nastrkali jsme všechen chlast rychle do batohu, a v tu chvíly vyšel ze sámošky ten malej práskač od fízlů.
„zdechni ty kundo." Pošeptal mu automaticky Vencek, když kolem nás procházel.
„bude vás to mrzet." Uchichtl se ten malej hajzl, nasedl na to svý posraný kolo a odjel.
„tyvole docela se bojím co nám ta malá svině provede."
„neboj to bude dobrý slibuju." Dodal Popelka, obejmul mě a já jsem šla domů.

Vybrala jsem si nějaký šaty, vzala jsem batoh s věcma a šla jsem k Míťovýmu baráku. Po cestě jsem se stavila pro nějaký knížky, abych měla co číst.
Dorazila jsem k němu a zaklepala na pootevřené okno.
„babi prosímtě neztrapni mě. Ona se mi fakt líbí." Slyšela jsem jejich rozhovor přes okno.
„Dimitrij nabídni ji ještě koláčik."
Řekla s ruským přízvukem a zamávala mi. Rozesmála jsem se a on zčervenal.
Míťova babička byla fajn ženská. Ukazovala mi jeho fotky když mu byli tři a on se celou dobu tvářil jako by si chtěl vykopad díru a v té zdechnout.
Když jsme opouštěli jeho dům tak babičce ironicky zamumlal že jí teda pěkně děkuje.
Mě to přišlo docela roztomilý. Začalo se ztmívat a tak už jsme zamířili směr Cinglák.