DARKER THAN BLACK ✔

RIVER

Zatracený klíče. Blbý zámky. Hloupý dveře.

Připadalo mi, že do svého bytu se snažím dostat už celou věčnost. Taxík mě musel vyhodit před domem už před dobrými dvaceti minutami.

Byla jsem v baru se svou manažerkou a pár přáteli oslavit dokončení a publikování mé knihy. Dobře, možná se mi do bytu dostávalo tak těžko, protože jsem byla značně opilá. Ne, byla jsem zpitá pod obraz. Na schodech jsem nejméně tak pětkrát zakopla. Chodbou jsem se motala. Odrážela se od stěn sem a tam. Podlaha se se mnou vlnila a klouzala. Možná se mi začalo chtít taky dokonce víc a víc zvracet, ale nedokázala jsem ani dostat klíč do zámku. Začala jsem přemýšlet, že si k nim prostě sednu a počkám tu do rána. Nebo je možná vyrazím.

Opírala jsem o ně ramenem a mumlala si samé kurva a do prdele. Doufala jsem, že kolem nikdo nepůjde, aby mě v tomhle stavu neviděl.

Jenže najednou ta dřevěná plocha, co mi dělala oporu zmizela. Jelikož jsem to nečekala, neměla jsem šanci se vzpamatovat a najít rovnováhu.

Přepadla jsem dopředu, ale o něco jsem se zachytila.

Zmateně jsem se podívala nahoru. Nade mnou stál Lacroix. Černé polodlouhé vlasy mu stály do všech stran, neměl na sobě tričko a tvář měl úplně pomačkou—vypadal rozespale. Jasně, že asi spal, když byla jedna ráno. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se o nic nezachytila, ale že on mě chytil. Držel mě svýma pevnýma rukama a já se opírala o jeho nahou svalnatou hruď.

„Co děláš u mě doma?“ zamumlala jsem. Jazyk se mi úplně pletl. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli mi šlo rozumět.

„Cože?“ zeptal se zmateně.

„Jsi u mě doma,“ zopakovala jsem.

„Ne, jsi u mě doma,“ opravil mě. „Jsi opilá?“

Přimhouřila jsem na něj oči. „Co ti je do toho? Vypadni ode mě z bytu,“ zasyčela jsem a snažila se vymanit z jeho sevření, ale nepustil mě. Dělal dobře, protože bych jinak rozhodně spadla na zadek. Vůbec jsem nechápala, proč jsem si myslela, že zvládnu odejít nebo se vůbec udržet na svých.

„Jsi opilá,“ tentokrát to oznámil. „Jsi o dveře vedle, River.“

Zarazila jsem se. Podívala jsem na číslo na dveřích. Sakra. Zůstala jsem mu v náručí viset jako hadrová panenka. Byla jsem úplně nemožná.

Lacroix si povzdechl. „Chytni se mě kolem krku.“

„Proč bych tě měla poslouchat?“ ohradila jsem se.

„Protože nechceš spát na chodbě.“

Dobře, to byl rozumný důvod. Převrátila jsem očima, ale obmotala jsem si ruku kolem jeho krku. Chytil mě kolem pasu a vrátil mě na nohy.

„Dej mi klíče,“ nařídil mi. Mlčky jsem zvedla ruku a podala mu svazek. Popošel se mnou, odemkl mi dveře a rozrazil je dokořán. Sehnul se dolů, chytil mě pod koleny a najednou jsem byla ve vzduchu. Vykulila jsem oči, ale nenamítala jsem. Rozhodně to bylo pohodlnější než chodit po svých.

Donesl mě do ložnice a na postel mě doslova hodil. Rozplácla jsem se jak široká, tak dlouhá. Zůstala jsem civět do stropu, protože na víc jsem neměla sílu.

Začal mi sundávat boty. Slyšela jsem, jak je odhodil někam na zem.

„Mám ti donést kýbl nebo něco?“

„Není mi špatně,“ zamumlala jsem.

„Dobře, svlékni se, ať—“

„Ať mě můžeš zase políbit a potom zmizet?“ zeptala jsem se uštěpačně.

Místnost se najednou ponořila do úplného ticha, ale věděla jsem, že Lacroix mi pořád stojí u nohou. Periferně jsem v přítmí viděla jeho siluetu.

„Ne, ať nespíš v nepohodlným oblečení,“ zamumlal. Potom se zhluboka nadechl. „Poslouchej, to, co jsem udělal byla blbost. Byla to jenom síla momentu. Stydím se za to, že jsem se na tebe tak vrhnul. Nechci, aby sis myslela, že jsem nějakej úchyl. Nešel jsem k tobě kvůli tomu. Nevím, jak ti to vysvětlit, ale—“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Dobrou, Lacroixi,“ zamumlala jsem. Překulila jsem se na bok a zavřela oči. Nechtěla jsem ho poslouchat.

Cítila jsem, že se na mě ještě chvíli díval, ale potom tiše odešel, ale ještě dlouho po tom mi pořád splašeně bilo srdce.