Hobit - Tajné dobrodružství

Už zase ...

Čas co trávili na loďce utíkal celkem rychle. Řeka nebyla příliš velká a navíc Evička dokázala každého zabavit. Dělala si srandu z jejich cesty a vymýšlela různé vtípky o jejich budoucnosti. Míša se tomu smála, ale napadlo jí, co vlastně bude, co je potká a kam vlastně plují. Zmocnil se jí zase ten strach plný pochybností a znepokojujícího smutku. Chtěla se vrátit domů a vynadat si za to ,že Evičku poslechla.

Popadl jí takový vztek, že si to chtěla s Evičkou osobně rozdat. Jenže co když je svět v ohrožení? Najednou měla tolik odhodlání, že byla přesvědčena dokončit svůj úkol. V hlavě se jí rodil úžasný nápad. Nejdřív ale musí zjistit kde jsou.

,,Už víš kde jsme?" zeptala se Evička, jako kdyby jí četla myšlenky. ,,To opravdu nevím. Až přeplujem na druhý břeh, budu se pokoušet zjistit více."

,,To je dobrý. Nespěchá to. Alespoň si užijeme nějaký to dobrodružství."

Pluly ani ne půl hodiny a Evička uviděla břeh : ,,Podívej se! Břeh. Už tam skoro jsme." Škoda že v knížce nebyly obrázky tohoto místa. Míše by to moc pomohlo. Bum! Loďka narazila do tyčící se země. ,,Vystupovat" Holky vylezly a před nimi stála obrovská dřevěná vrata a vedle nich nějaké domky. Evička natahovala ruku aby zaklepala. Míša chtěla zas něco namítnou, ale stihla jen otevřít ústa. Evička byla rychlejší a zaklepala. Ťuk, ťuk! Bylo ticho. Tak Evička zabouchala pořádně. Buch, buch!
Někdo otevřel horní malá dvířka. ,, Kdo jste a co chcete?" řekl ten chlap (spíše starý) s klíčemi v ruce. Míša pohotově odpověděla : ,,Co vás to zajímá. Jsme pocestný a chtěli bychom jít dal" ,, Promiňte. Musel jsem se zeptat. Lidi jsou všelijací, poslední dobou i divní. Ehm...moment" hledal správný klíč ,, ach tady. Pojďte dál." Otevřel dveře a pustil je do vesnice kde stáli domy, po cestě běhali kozy a ovce a v hospodách bylo plno. Byla to taková chudá vesnice.
Míše utkvělo v hlavě to že jsou tu lidé ,,divní". Možná to souvisí se záhadou na Pešťáku. Evička ale myslela úplně na něco jiného : ,,Viděla si jak se na nás divně díval? Doufám že to není nějaký ... ehm ... ty víš co myslím" Evička Míšu vyrušila z řešení záhady, ale uvědomila si, že jí vlastně pomohla ke zjištění jejich polohy.
Rozhlédla se kolem sebe. Zasmála se, protože jí to došlo. Napadlo jí, že můžou být ve Středozemi, ale nikdy by nevěřila že tam opravdu jsou.
S úsměvem na tváři Evičce odpověděla. ,, Ne, to určitě ne. V téhle době? To si nemyslím" ,, Co? V jaký době?" řekla Evička s nechápavým pohledem. ,, Milá Evičko. S radostí ti oznamuji, že jsme se záhadným způsobem dostali do Středozemě. Tím pádem je úplně normální aby se na nás divně díval, protože...koukni se na naše oblečení " Evička se podívala na sebe a na Míšu ,, a teď se rozhlédni kolem sebe." Evička se dívala na domy kolem sebe ,,Vidíš ten rozdíl? Jsme ve Středověku. Jsou jinak oblečení než my."
To byl docela problém. Evička se podívala neurčito kam a šibalsky se pousmála : ,,A to je takový problém? Tak se převlečem" ,,Kde chceš najít oblečení? " ,,Podívej se do leva nahoru " Míša uviděla otevřeně okno domu ze kterého vyselo oblečení ,,Teď už stačí jen vylést a je to" řekla z veškerým klidem Evička.

,,Zbláznila ses? Vyšplhat někomu k oknu a ukrást mu šatstvo?" ,,Neboj. Támhle je žebřík." Evička zaběhla do nějakého seníku pro žebřík. Míša jí pomohla. Odnesli ho k domu a Míša hned začala protestovat. ,,Evi. Donutila si mě snad ke všemu, ale tohle neudělám!" Stála u žebříku, nohu opřenou o něj a rozhodovala se zda má vylést, či ne. ,,No právě" zasmála se Evička. ,,Jak to myslíš?" ,,Když jsem tě donutila ke všemu donutím tě i k tomuhle. Přece to není tak velká výška. Tak lez!"
Strčila Míšu k žebříku a ta chtě nechtě lezla dál nahoru. Sice to byla malá výška, jenže dělala něco nekalého a to jí bylo proti srsti.
Když už byla u okna, skrčila se aby jí nikdo neviděl a vytáhla z kapsi malý, skládací nůž. Nožem odřízla oba dva konce natažené šňůry pod oknem, na které se pohupovalo osušené prádlo. Spadlo dolů, rovnou Evičce na hlavu. Evička hlasitě zařvala a slítla ze žebříku.
Najednou se ozval něčí hlas : ,,Co tam děláte?" Míša rychle slézala za Evičkou. ,,Vy uličníci!" Žena vykoukla z okna a chtěla sáhnout po Míše. Míša ale skočila na zem, popadla Evičku za ruku (tak jak to dělala poslední dobou pořád) a utíkaly spolu až k seníku, kde předtím Evička vzala žebřík.
Vypadala dost komicky a Míše uniklo to nepatrné uchechtnutí. Bylo ji jí ale líto že nic nevidí a tak se na chvíli zastavili. Evička si sundala oblečení z hlavy a běžely spolu dál, až do seníku.
,,Tady máš. Tříčtvrteční světlé kalhoty a hnědou bílou košili. Já mám tmavé dlouhé kalhoty, bílou košili hnědou vestu. Nebo jestli si to chceš vyměnit..." ,,Ne v pohodě" řekla Míša a vzala si své oblečení.

Když se převlékly, Evičce zakručelo v břiše. Obě dostaly záchvat smíchu. ,, Ten zvuk..." pípla Míša smíchy. ,,Dostala jsem chuť na bukovnickou" řekla Evička. ,,Che...ale taky mám hlad." Míša si zasněně pohladila břicho.
,,Měly bychom najít nějaký hostinec." ,,Tak jdem!" Evička zvedla Míšu z kupky sena tak rychle, že málem spadla zase zpátky. ,,Podívej se. Venku prší." ukázala Míša prstem ven. ,,To přežijem. Jsme přece skautky ne?" usmála se Evička. Chodily různými uličkami a cestičkami, až došly na mýtinu, kde uslyšely tajemný zvuk. ,,Co to bylo?!" zařvala Míša. Koukla se k místu, odkud vycházeli ty podivný zvuky a otočila se k Evičce. Evička zmizela.

Za podporu a pomoc děkuji Áďe a Evi.
Poznámka autorky:
Tato kapitola je asi nejdelší ze všech co jsem zatím napsala. Chtěla bych všem poděkovat za komenty, vote a vůbec že to čtete. Doufám že se vám to alespoň trochu líbí a jestli ano, čtěte dál. :)