Hobit - Tajné dobrodružství

Únos

Omlouvám se za dlouho nepřidanou kapitolu. No, tak teď to snad napravím :) Rozhodla jsem se ji napsat v pohledech Evičky a Míši :) Přeji hezké počteníčko ;)

"Evička"
Ucítila jsem, jak mi dává někdo ruku před pusu a celou svou silou mě táhá někam dolů do lesa. Všechno to proběhlo hrozně rychle. Měla jsem šok a chvíli trvalo než jsem si uvědomila že mě někdo unáší.

Zkoušela jsem volat na Míšu ale z úst vyšlo jen pouhé mumlání. Začala jsem tedy kopat kolem sebe, abych se nějak ubránila. Bylo vidět, že se to mému "únosci" nelíbilo. Náhle jsem ucítila neuvěřitelnou bolest v hlavě...

**

"Míša"
,,Evi!!" Volala jsem na Evičku na asi stokrát. Ale nic se neozývalo. Žádný náznak toho, ze by mě Evička slyšela.
Pane bože! Co budu dělat?! Zmocnil se mě zase strach. Evička se mi zas někam ztratila a jsem tu sama. Úplně sama, ve světě který neznám. Co si proboha počnu?! Nemůžu tu přece jen stát v dešti a čekat až se něco stane. Musím ji jít hledat, ať se děje cokoliv. Ano. Poslední dobou se hodně překvapuju. Kdyby to nebyla Evička, ten úžasný tvor, jediný člověk který mě vždy pochopí, sebrala bych se a šla hledat cestu domů. Na skautku je to opravdu divné ale teď...teď mi něco říkalo že musím jít dál. Že to ještě není konec.

Chystala jsem se prozkoumat les který byl kousek ode mne, ale mojí pozornost najednou upoutal zvuk vrzajících dveří. Někdo otevíral dveře do nějakého hostince. Zahlédla jsem ve dveřích šedý špičatý kloubouk. Ihned mě napadlo kdo by to mohl být. Gandalf! Třeba by mi ponohl najít Evičku a pak i cestu domů. V hlavě jsem měla snad milión otázek na které jsem se ho chtěla zeptat. Ano. Jedině on by mi může pomoct. Musela jsem jít za nim. Navíc jsem už byla docela mokrá a potřebovala jsem se ohřát.

Dala jsem si kapucu na hlavu abych nezmokla ještě víc a pomalu jsem vkročila do uličky. Lidé se za mnou otáčeli. No jo. Nejsem odtud. Kolem mě prošel nějaký malý a kudrnatý chlápek, co ukusoval kus mrkve. Zakručelo mi v břiše. Ach jo. A ještě k tomu mám hlad.

Po chvíli jsem došla až k hostinci. Podívala jsem se nad sebe na velkou značku která se ve větru pohupovala a vrzala. Bylo na ní napsáno "U skákavého poníka. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře...

**

"Evička"
Probudila jsem se přivázaná ke stromu a hrozně mě bolela hlava. Někdo mě musel uhodit do hlavy.

Pokoušela jsem se zjistit kde jsem ale...nee!! Viděla jsem rozmazaně, což značilo, že nemám brýle. Na blízko to ještě šlo, ale na dálku se vše slévalo dohromady a předměty byly jen málo rozeznatelné.

No, když nemám oči, mám přece uši. Na skautech jsme se učili používat všechny smysly. Pozorně jsem tedy naslouchala.
Z neveliké dálky byli slyšet něčí hlasy. Podle předpokladu dva hlasy dvou lidí. Ty lidi ale mluvili zvláštně. Jakoby hadí řečí z Harryho Pottera.

Najednou se mi udělalo hrozně špatně. Myslela jsem, že mi hlava praskne a v břiše jsem cítila hrozný tlak. Ne, nešlo to zadržet. Prostě jsem vyzvracela svůj obsah žaludku (ve kterém skoro nic nebylo) někam před sebe.

To očividně upoutalo pozornost těch dvou "lidí" V podstatě jsem nevěděla co za tvory mě to přivázalo ke stromu a šeredně uhodilo do hlavy, dokud se TO nezačalo přibližovat ke mně.

Obrysy už začínali být jasné a já poznala kdo to je... Zděsila jsem se. Právě přede mnou stál skřet a díval se mi někam za rameno. Do oči se mi nedíval, to bych poznala. Všechny střípky zapadly do sebe a já už pochopila co se stalo. Únos byl naplánovaný. Celou dobu nás sledovali. A teď...bůh ví, co se mnou udělají.

Čím blíž byl u mě, tím víc jsem se bála. Co když mě zabije?! Co Míša?! Co moje rodina, nebo skauti?! Když byl už opravdu blízko, nevydržela jsem to a hlasitě jsem zakřičela (nebo spíš zapištěla) až se skřet lekl.

Zázraku jsem se bohužel nedočkala. Právě že naopak. Ten hnusný skřet mi dal před pusu svoji smradlavou ruku, aby mě umlčel. Noo...ano. To se mu povedlo.

,,Psst! I stromy tu mají uši. Ještě by tě mohli slyšet nějací lesní elfové, co se potulují po lese a mají zálusk na skřety." řekl tentokrát mým mateřským jazykem ten skřet chraplavým hlasem.

Tak přece je to pravda. Elfové taky existují. (pozn. autorky: doufám že jste poznali že to jsou Evičky myšlenky)

,,Tak ať mě klidně slyší" chystala jsem se znova zařvat ,,Aaaa..." Měla jsem v sobě najednou tolik elánu a odvahy. Byla jsem pěkně drzá. Ale co...skřet(i) na me taky nebyli moc hodní, tak co. Další Zdeňkovo (našeho vedoucího) pravidlo...Jak on na tebe, ty na něj. Sice jsem myslela že asi umřu bolestí kterou mi způsobovala hlava, ale docela jsem byla drsná.

Podruhé mi přikryl rukou ústa: ,,To bych ti neradil." Něco zašustilo. Skřet se s vylekaným obličejem podíval do zadu za mne a pak se otočil s docela klidným výrazem.

,,Něco ti řeknu." začal. ,, Ty asi nevíš proč tu jsi, že jo?"

Kývala jsem hlavou ze strany na stranu, na znamení toho, že nevím.

,,Sledovali jsme vás. Celou dobu. Našli jste vchod do našeho světa, tak jak bylo předpovězeno..."

Předpovězeno?? Ono bylo předpovězeno že se dostaneme do Středozemě? To není možné...

,,...a zkazili jste náš plán. A protože už moc dlouho žít nebudeš, mužů ti něco málo říct. Náš cíl je ovládnout Erebor, protože je to velmi strategické místo. Ano, na tom už pracujeme. Ale náš další plán byl otevřít bránu do jiného světa. S pomocí černé magie se nám to povedlo, jenže vy...prostě si jen tak přijdete a zničíte nám naše plány. Ztracená předpověď! Jenže to se vám jen tak nepovede! Michaela, ten strašpytel bez tebe neudělá ani krok. No, toho se dá využít...Ale už dost mluvení! Ukončíme to..."

Skřet vytahoval pomalu nůž a já čekala na smrt. Jenže vždyť nemůžu teď jen tak umřít. Teď, když se potřebuju zeptat na tolik otázek. Třeba jak ten skřet ví, jak se jmenuje Míša? Ne ne ne!! Dost! Ještě nesmim umřít.

Cítila jsem ostří nože u krku a hlava mě bolela snad ještě víc, než předtím. Skřet, s vyplazeným jazykem a blaženým úsměvem se už chystal škubnout a ukončit tak můj život, když v tom...pustil nůž a sesunul se mi k nohám. Byl mrtvý! Jakto?

Viděla jsem jak někdo zaútočil na skřety a vrrky. Zavírali se mi víčka. Slyšela jsem jen výstřeli šípů z luku a hrozný křik...

Poznámka autorky:
Tak :) Tohle je sedmá kapitola. :) Moc by mě zajimalo, jestli vy, co to čtěte a jste Tolkienovo fanoušci, nebo filmový fanoušci, máte radši Hobita nebo Pana prstenu :) pokud chcete, napište do komentu co mate radši a proč :) budu jedine rada, ale nemusíte :) děkuji moc ;) :)