Hobit - Tajné dobrodružství

Probuzení do neznáma

,,Au, moje hlava" vyjekla Míša hned po probuzení z opravdu dlouhého spánku.
Pomalu otevírala oči a chtěla se zvednou. Všechno jí ale nečekaně bolelo. Klesla zpět na zem a přemýšlela, co se vlastně stalo. Vzpomněla si že šla na Pešťák za Evičkou a že tam byli vrrci....

Všechno jí to došlo. Vyskočila i přes všechnu bolest a rozhlédla se kolem sebe. Neznala to tam. Nevěděla kde je. Rozhlédla se kolem sebe, viděla jen les a nějakou řeku. Podívala se na zem a spatřila tam malou Evičku v hlubokém spánku, samé modřiny a odřeniny. To je určitě kvůli těm ztraceným vrrkům.
Mimichodem už jsem vám popsala Evičku? Promiňte že utíkám od napětí, ale toto je zásadní věc. A já na to tak trochu zapomněla. Takže. Evička má světlé, vlnité vlasi a světlemodré oči. Nosí brýle. To je sice nevýhoda, ale i když je malá a drobná holka, duší, vůli a hlavně srdcem je statečná, chytrá a nezávislá, dokáže si poradit s nevýhodou jako jsou brýle. Umí se zbavit této věci. Ale to už moc přeskakuji. K tomu se ještě dostanem.

Z dálky slyšela dupání. Vrrci! Musela rychle vzbudit Evičku, jinak by se stalo něco hrozného, na co nechtěla ani pomyslet.
,,Evi! Vstávat! " ,,Co mě...kde to jsme?" řekla rozespalým hlasem Evička. Vlastně ani "co mě budíš" nedořekla, protože se udivila tomu, kde se právě nachází. ,,To nevím kde jsme ale vím, že musíme okamžitě utéct protože nás dohání vrrci!!" vykřikla Míša, zvedla Evičku ze země a utíkaly spolu co nejrychleji mohly. Před nima stálo malé molo s loďkou. Už se k ní blížily. Ještě malinký kousek a budou tam.
Evička s Míšou skočili na loďku co se mírně pohupovala po řece. Když skončili, loďka se pořádně zhoupla, až něco dole zabublalo. Odvázaly jí, a popojely o velký kus dál po řece.

Zase vyhrály. Setřásly vrrky. Radostně zajásali tak jak to vždy dělají, když se jim na skautech něco povede. Vrrci jen zavyli a otočili se. Míše se vytvořil na tváři úsměv. ,,Míšo, opravdu mě překvapuješ." řekla Míše s radostí ( tak jak to ona vždy dělala - a řeknu vám, uměla to). Míša otevřela pusu aby mohla odpovědět jako slušná holka že děkuje a že jí to potěšilo, jenže si vzpomněla že zapomněla důležitou věc ,,Zapomněla jsem KPZ " (kápézetku - krabičku poslední záchrany) ,,Ach bože, Míšo. Ty prostě nepřestaneš prekvapovat. No, nedá se nic dělat. Víš kam to alespoň jedem?" odpověděla z veškerou klidností a jemností. ,,Bohužel ne, ale nejdřív musíme přejet na druhý břeh."