První polibek

Kapitola první

První pusa je něco, co si zažije každý z nás a většinou je to pěkně trapný. Jenže já to mám ještě o něco horší - mojí první puse brání prokletí.

Všechno to začalo už ve školce. Ještě teď si pamatuju, když jsme se s Markem schovávali mezi stromy, aby nás učitelky nenašly. Seděli jsme ve vysoké trávě a drželi se za ruce. Marek byl kluk, do kterého byly zamilované snad všechny holky z naší třidy. Nosil totiž do školky každý den krásného plyšáka Tukana a já jsem si ho mohla pohladit jako první. Vždycky.

Chtěl mi dát pusu, protože už v té době jsme věděli, jak se to dělá. Díky láskyplným projevům rodičů a pár filmům, které jsme zahlédli v televizi a nebyly ještě vhodné pro dětské oko.

A tak Marek našpulil pusu a začal se ke mně naklánět. Já ho napodobila a když už se to skoro stalo, když už se na sebe naše rty skoro připlácly, skočila na mě obrovská kobylka. Jakožto malá holka jsem zareagovala naprosto normálně – zaječela jsem, odstrčila Marka a začala jsem prudce mávat rukou, abych ji ze sebe smetla. A co se nestalo. Dala jsem omylem Markovi pěstí.

Ten se samozřejmě rozbrečel, utekl i se svým Tukanem a všem požaloval, že jsem mu jednu vrazila. Od té chvíle se mě už políbit nepokusil, o Tukana se mohla starat už jen Lucka a za pár dní jsem je viděla dát si pusu na tom stejném místě, kde jsme seděli předtím my. Žádná kobylka je ale samozřejmě nevyrušila.

Další šance se naskytla v páté třídě. To už bylo skoro nemyslitelné, že jsem žádnou pusu ještě nedostala. Samozřejmě jsem všem tvrdila, že už jsem se líbala s hromadou kluků, ale opak byl pravdou.

Tentokrát se toho chopil můj spolužák Tomáš. Byli jsme na škole v přírodě a měli jednu z těch velkých diskoték, kde se tančily i ploužáky. S Tomášem jsme protančili celý večer, dlouho se mi líbil a po pár tancích jsem věděla, že se líbím i já jemu. A tak se zeptal, jestli se nepůjdeme projít. Já jsem samozřejmě souhlasila.

Odešli jsme dál od hudby a ruku v ruce jsme došli až k řece. Byl teplý letní večer, já se potila nejenom kvůli teplu, ale i z nervozity, a tak mi chladivé prostředí okolo řeky Sázavy nevadilo.

Stoupli jsme si na břeh, který se pod námi prudce svažoval k vodě. Už tehdy jsem to měla tušit. Měla jsem ho políbit někde v bezpečí, ale ještě jsem nevěděla, že je se mnou něco špatně.

Chtěla jsem to mít rychle za sebou, protože se mi z toho kroutil žaludek strachy. Takže když jsme se zastavili na kraji, chtěla jsem se k němu rychle naklonit a políbit ho.

Jenže jsem musela udělat pár kroků, abych překonala tu malou vzdálenost mezi námi. A co se nestalo. Zakopla jsem. A kdyby mě Tomáš chytil, bylo by to v pohodě, ale ten to vůbec nečekal.

Strčila jsem do něj a Tomáš se skutálel do vody jako pytel brambor. A bylo to. Tomáš se tak pomlátil, až se učitelka bála, že má otřes mozku a vzala ho raději do nemocnice. Nejhorší na tom všem ale bylo, že si myslel, že jsem to udělala schválně. Od té doby se mnou žádný kluk ze školy nepromluvil, protože se povídalo, že kluky nenávidím a jsem lesba. Možná bych lesba měla být, třeba by to bylo všechno jednodušší.

O dalších pokusech vám ani říkat nebudu. Všechny proběhly naprosto katastrofálně a potom, co kvůli mně popíchaly včely kluka, který na ně měl alergii a málem umřel, jsem to vzdala. Prostě zůstanu nepolíbená až do konce svého života a umřu sama, s kočkama. A jedním kaktusem, protože žádná jiná kytka u mě doma nepřežije.

Teď už jsem v maturitním ročníku, všichni s někým chodí a mají za sebou nejenom první polibek. Ale už je mi to jedno. Kluky raději rovnou odmítám a mám tak pocit, že se už nikomu nic špatného nestane.

„Emmo, tak šup, co ti tak trvá?" popohání mě moje nejlepší kamarádka Tereza. Stavily jsme se do školy pro poslední věci a máme pak v plánu jít do nákupního centra pro nějaký nový oblečení, jenže já zas zdržuju. Terka už je dávno dobalená, ale já mám ve skříňce o trochu víc krámů. Jenže to je Terce jedno. Ta cítí nakupování v blízkosti, a tak je netrpělivá.

„Už běžím!" Vyhrknu, nasadím si tašku, zabouchnu skříňku a popoběhnu za ní. Společně vylezeme ze školy, naposledy se ohlédneme a já mám pocit, že jsem konečně volná. Je po maturitě, po přijímačkách a čekají nás dlouhé prázdniny.

Na zastávce u školy nastoupíme do tramvaje, kde je hrozné horko, i když jsou otevřená všechny okna. Nepomáhá to. Přitom mám na sobě jen lehké letní šaty, nic tenčího už ani neexistuje! A tak si raději nesedám, jinak by po mě na sedadle zbyla mokrá louže.

S těžší taškou, než by mi bylo pro nakupování příjemné, dorazíme k obchoďáku. Je dopoledne, a tak tu není takový nával.

Než se ale vrhneme do obchodů, musíme se zastavit pro náš tradiční milkshake. Už šest let jsme po každém ukončení školního roku chodily s Terkou pro jahodový milkshake. Letos je to asi naposledy, protože bůh ví, co bude za rok.

Když vystojíme frontu a dostaneme se konečně na řadu, mám trochu zvláštní pocit. Poslední milkshake. To přece není možné. Co když nejsem připravena ukončit tuhle část mého života?

„Co se tak kaboníš?" zamračí se na mě Terka, když zírám na svůj jahodový milkshake, jako by mi měl předpovědět budoucnost.

„Chápeš, že tohle je náš poslední milkshake? Co když už příští rok nebudeme kámošky?!" zhrozím se. Nejraději bych si gympl aspoň o rok prodloužila a odsunula ty dospělácká rozhodnutí ještě o kousek.

„To je teda pěkná kravina. Mě se nezbavíš ani na vejšce," usměje se na mě Terka. Úsměv ji oplatím, ale mám strach. V září se toho stane tolik nového...

Ale to je jedno. Je to za dlouho – teď se musí jít nakupovat! A tak zaženu podivné myšlenky a radostně se otočím směrem k obchodům.

Jenže asi až moc radostně. Moje těžká taška mě roztočí víc, než bych chtěla, a tak omylem vrazím do kolemjdoucího člověka. A můj poslední milkshake skončí na jeho košili.

„Ježiši! Moc se omlouvám, já nechtěla," začnu se hned omlouvat. Podám kelímek Terce, která na nás jen v šoku zírá, místo toho aby mi pomohla.

Začnu se hrabat v tašce pro nějaké kapesníčky a když je konečně najdu, vítězoslavně se podívám na...fakt hezkého kluka.

Dojdou mi slova.

„Nic se neděje, jsou i horší věci než být politý od krásné slečny," pousměje se a na tváři se mu objeví roztomilé ďolíčky.

Cítím, jak rudnu, a tak raději sklopím pohled a začnu mu utírat košili. Snažím se moc nemyslet na to, že je pod ní jeho nahé tělo a cítím každý vypracovaný sval.

„To je dobrý, to zvládnu sám," směje se dál. A tak mu podám zbytek kapesníčků, popadnu Terku a rozeběhnu se s ní pryč.

„Co to vyvádíš?" zašeptá Terka, která mě ale i tak následuje.

„Počkej přece!" zavolá na nás ještě ten sympaťák, ale já se neotáčím. Z tohohle by totiž nevzešlo nic dobrého.

Po chvíli se konečně zastavíme v opuštěné chodbě.

„Takovej pěknej kluk! Proč jsme utekly?" Terka do mě šťouchne a zhluboka se napije svého milkshaku, než mi podá zbytek toho mého.

„Ty moc dobře víš proč," odpovím ji.

Chvíli si hledíme do očí. Není potřeba říct cokoliv navíc. Terka ví o tom, co se mi tolikrát stalo, ale nejsem si jistá, jestli věří, že jsem prokletá. Spíš si myslí, že mám nějaké trauma z dětství a že sabotuju sama sebe. Kéž by to tak bylo.

Nakonec pokrčí rameny a řekne: „Jak chceš. Teď pojďme konečně nakupovat."

A tak ji následuju s těžkým pocitem – co když ho tu znovu potkáme?

Ahoj všichni, napsala jsem jednu krátkou povídku a přiznám se, že jsem na ni zapomněla :D ale tak vám ji sem hodím, ať mi neleží jen v šuplíku :) dejte vědět, jak se líbí :)