První polibek

Kapitola druhá

Naštěstí na toho krásného cizince už nenarazíme. Terka si nakoupí spoustu oblečení, ale já si vyzkouším jen pár kousků, než ji jen tiše následuji z obchodu do obchodu.

Nemůžu totiž toho kluka dostat z hlavy. Viděla jsem ho jen pár vteřin, ale zanechal ve mně takový podivný pocit...

Ale beztak nechtěl moje číslo. Stejně by z té nešťastné nehody nic nebylo.

A tak po náročném odpoledni konečně vyrazím domů a pouze s jednou taškou s pár tričky, což je myslím dost úspěch.

Než naskočím do tramvaje, zamávám Terce, která jede bohužel na druhou stranu města. Já sice bydlím v centru, což je výhodné, když se vracím pozdě v noci z nějaké party, ale občas by mi nevadilo mít zahradu, kde by byl klid.

Nasadím si sluchátka a pustím si první písničku, která na mě vypadne z mého playlistu. Mám ráda jízdy tramvají. Baví mě pozorovat, co se děje venku, i když to jsou jen rychlé útržky něčího dne.

Když dorazím domů, mamka už má uvařenou večeři, kterou si s chutí dám.

„Jaký byl poslední den ve škole?" zeptá se mě, když si ke mně přisedne.

„Bezvadnej. Už se tam nikdy nebudu muset vrátit, není to úžasný?" pousměju se s plnou pusou jídla, což způsobí to, že se mamce zkrabatí čelo nesouhlasem.

„A vylila jsem na jednoho kluka skoro celý svůj milkshake, takže jsem měla rozhodně o dost lepší den, než on," zachechtám se, až mi z pusy vylítne pár drobků.

„Musím uznat, že v tomdle jsi ta méně náročná dcera. Žádní kluci, žádní problémy," mrkne na mě, než vstane a vydá se do kuchyně poklidit.

To má určitě pravdu, ale netuší, kvůli čemu se od kluků držím dál. Jsem tak prudkým opakem své sestry, která si do našeho bytu vodí skoro každý týden jiného nápadníka. S mámou se kvůli tomu dost často hádají, s čímž s ní souhlasím. Kluci přece nejsou ponožky, ne? A náš byt není hodinový hotel.

Před spaním naposledy zkouknu oficiální web vysoké školy, kam jsem se dostala před pár týdny. Zítra mě čeká informační schůzka s ostatními prváky a i zápis. Těším se, ale zároveň se toho dost děsím.

Do postele ulehnu s hlavou plnou myšlenek. Krásný cizinec se pomalu, ale jistě dostává do pozadí, zavalen myšlenkami ohledně zítřku.

....

Ráno se probudím svěží a podezřele veselá. Ale tak co, jsou i horší rána. Vyskočím z postele, vyhlédnu z okna, abych se ujistila, že léto pořád probíhá v plném proudu, než si obleču jedno z nových triček a své oblíbené kraťasy. Vlnité dlouhé černé vlasy si zapletu do copu, aby mi hřály co nejmenší kus mého těla. Mikinu se ani neobtěžuju s sebou tahat.

Rychle posnídám a než si někdo všimne, že odcházím, zmizím ze dveří. V sandálech vkročím na rozpálený chodník a přejdu na tramvajovou zastávku.

Do školy bych to od září měla mít o trochu dál, ale naštěstí jen o pár minut. Víc mě otravuje ten jeden přestup navíc, ale asi si nemám na co stěžovat, když se porovnám s Terkou a jejíma busama.

Sednu si na sedačku v tramvaji, kam se mi okamžitě přilepí zadek a snažím se nemyslet na to, že tam nejspíš po sobě zanechám loužičku potu. Tohle přesně na létě nesnáším. Už abych odletěla někam k moři, kde se budu válet na pláži s piňa coladou v ruce.

Ke škole dorazím s pár minutovým předstihem, který by mi asi stačil, kdybych věděla, kam přesně mám jít. Škola je ale veliká a číslování učeben mi nedává vůbec smysl.

Naštěstí pak narazím na dalšího opožděnce a společnými silami se nám podaří najít tu správnou posluchárnu. Takže první seznámení se spolužákem si můžu odškrtnout. Petr vypadá docela fajn a i když má trochu jiný obor než já, celoškolní předměty se nevyhnou ani jednomu z nás.

Když začne informační přednáška, snažím se poslouchat, ale moc mi to nejde. Přijde mi, že neříkají nic nového, než co jsem se dočetla na webu nebo z letáků.

Ale to, co mě zaujme, je poslední položkou dobrovolného programu. Kdo chce, může si zajít se staršími studenty na informační pivko do hospody vedle školy.

S Petrem si vyměníme pohled a je nám jasné, že si tohle nemůžeme nechat ujít. A tak když přednáška konečně skončí, vydáme se na místo určení. Cestou se k nám připojí další prváci, u kterých nemám šanci si zapamatovat jejich jména. Nejspíš to tak ale máme všichni.

Hospoda u „Ošklivého Káčátka" je typickou českou hospodou. Spousta dřeva, spousta piva a hlavně spoustu dědků, co tu vysedávají podle jejich pachu už od včera.

Naše skupina obsadí pár největších stolů a přestože jsme neznalí prváci, starší studenti se k nám chovají slušně. Dávají nám různé tipy ke studiu, včetně poskytnutí tajných souborů s odpověďmi k pár testům.

S přibližujícím se večerem naše fakulta obsazuje skoro celou hospodu. Seznámím se s pár lidmi ze svého oboru a díky bohu všichni vypadají fajn.

„Jdu si pro pivo, chceš taky?" zeptám se holky, jejíž jméno jsem úspěšně zapomněla, ale vypadá děsně sympaticky. Dívka přikývne a podá mi prázdný půllitr.

Proderu se skrz dav studentů až k baru, kde úspěšně objednám a dostanu dvě Plzně. Jelikož je ale u baru opravdu nátřesk, dělá mi jisté problémy dostat se zpátky k našemu stolu.

Fakt se snažím nevylít ani kapku drahocenného piva, ale nějaký kretén do mě strčí a tak se trocha vyšplíchne na moje tenké letní tílko.

Asi je mi jedno, že se stane lehce průhledné, ale fakt mě štve, že budu smrdět jako zvětralý pivo.

Už se chci obořit na toho viníka, ale když spatřím, čí je to vina, zase pusu zavřu.

„Tak koukám, že jsme si kvit," usměje se. Zahledí se na mě jeho krásné modré oči a já začínám mít strach, že se mi podlomí kolena a pivo skončí nejenom na mém tílku.

Nejistě přikývnu a otočím se k odchodu, ale jeho ruka přistane na mém rameni a jemně mě zastaví v pohybu.

„Počkej. Jak se jmenuješ? Já jsem Patrik," představí se. A tak to vzdám. Popovídat si s ním snad můžu, ne? A není to už trochu osud, když se potkáme podruhý?

„Emma. Podala bych ti ruku, ale mám trochu plné ruce," pousměju se a pozvednu na znamení dva půllitry.

„To vidím. Nastupuješ k nám na fakultu?" pokračuje dál a přikročí blíž, aby se vyhnul slečně, která se agresivně prodírá k baru.

Dostane se k mně tak jeho vůně a já musím párkrát zamrkat, abych zůstala myslí na zemi.

„Jestli myslíš Fakultu managementu, tak jo," přikývnu.

Dozvím se, že Patrik chodí už do třeťáku a letos bude zakončovat bakaláře sice na stejné fakultě, ale na jiném oboru, než na který nastupuju já. Za což jsem asi ráda. Asi by bylo moc děsivý jen tak polít hezkého kluka milkshakem a pak zjistit, že studuje to samé, kam budu v září nastupovat.

Z našeho rozhovoru nás nakonec vyruší Simona, která se nejprve představí Patrikovi a připomene mi tak své jméno, než mi sebere její pivo a lehce si postěžuje, že už nejspíš bude zvětralé.

Ti dva si padnou do noty o trochu víc, a tak se pomalu začnu vzdalovat, až se vrátím ke svému původnímu stolu. Začnu se bavit znovu s prváky a snažím se moc nekoukat na to místo do davu, kde si až moc vesele povídá Patrik se Simonou.

Tak co, kdo si myslí, že Emma Patrikovi neodolá? :D