První polibek

Kapitola pátá

Další den je hrozný. Cítím se jako zombie a dokonce i ségra si všimne, že je něco špatně. Máma nic neřekne, ale uvaří na snídani moje nejoblíbenější jídlo - palačinky. Ví, že občas je nejlepší lékař to správné jídlo.

Když se posadím k voňavým palačinkám a snažím se je do sebe nasoukat, zazvoní mi mobil. A tentokrát to není Patrik, který mi večer asi 3x volal, než můj mobil zasypal několika zmatenými esemeskami.

Ale je to Terka, které jsem někdy ve 3 ráno psala, co jsem večer předtím konečně vyvedla.

„Emmo! Co jsi to udělala! Vždyť je to takovej fajn kluk," vykřikne, jakmile zvednu hovor. Je mi jasné, že tohle nebude žádný krátký rozhovor, a tak se omluvně podívám na mamku, než i s palačinkou zalezu do svého pokoje.

„Udělala jsem to, co bylo nutný," řeknu, jakmile za sebou zavřu dveře.

„Nutný, nenutný. Kdy byla ta tvoje poslední katastrofální pusa? Tak před 10 lety! Co ty víš, jestli se vůbec něco stane?" Mluví dál, ale já se jen tak obalamutit nenechám.

„Takže za prvý, bylo to před 5 lety a za druhý, nechci, aby se mu něco stalo," odpovím ji s plnou pusou. Aspoň že palačinka na mě neječí žádné chytré rady.

Terka si povzdechne. Je ji jasné, že mě nemá cenu přesvědčovat, protože moc dobře ví, že když si postavím hlavu, tak mě ani buldozer nepřinutí změnit názor.

„Tak aspoň se mnou pojeď dneska ke kámošovi na party. Bude tam spousta dalších lidí ze školy a přijdeš třeba na jiný myšlenky," řekne nakonec po chvíli ticha.

Na party? Dneska? V tomhle stavu?

Ale možná má pravdu, třeba mě alkohol přivede na jiný myšlenky.

A tak souhlasím a dohodnu se s ní na srazu okolo sedmý večer někde na Hájích. Prý tam někde bydlí.

Jakmile zavěsím, praštím sebou do postele, zalezu pod peřinu a ještě na chvíli zavřu oči.

.........

Když podruhé vstanu z postele, máma je v práci a ségra někde zase lítá. Celý barák mám pro sebe, a tak sebou plácnu k telce a pustím si něco hloupého, abych nemyslela na Patrika.

Ale moc mi to nejde. Stále se mi ten včerejší večer honí hlavou. Neměla jsem mu tu pusu zkusit dát? Co když už fakt prokletá nejsem?

Po zbytek odpoledne mě svrbí prsty, jak moc chci Patrikovi napsat, že se omlouvám, že jsem to tak nemyslela. Chci se ho znovu dotknout. Chci ho znova obejmout.

Jenže to nejde. Terka by se mnou nesouhlasila, ale dělám to pro jeho dobro. Nechci mu ublížit ještě víc.

A tak když přijde čas na to se začít chystat na večer, zatlačím myšlenky ohledně Patrika hluboko do mozku. Tam, odkud jen tak nevyplují na povrch.

Vezmu si na sebe svoje oblíbené party triko, které vypadá obyčejně, ale děsně mi sluší, když ho spáruju se svou oblíbenou rudou sukní. Vlasy si natočím kulmou a na rty si dám rtěnku, jejíž barva se shoduje s barvou sukně. Sekne mi to, i když vlastně mým cílem není nikoho sbalit. Chci se dneska prostě jenom pobavit.

Když dojedu na místo srazu, Terka už tam netrpělivě postává. Mávnu na ni a když mě uvidí, rozeběhne se za mnou.

„Tak dělej! Už kolem mě prošlo pár lidí, co tam mířilo, ještě budem poslední," zase mě popohání. Jen se nad jejím chováním pousměju a následuju ji na místo hříchu.

Party se koná v jednom z větších domů, který má i krásnou velkou zahradu. Když dorazíme na místo, popíjí už v obýváku asi 20 lidí. Pochybuju, že jsme s Terkou poslední. Jelikož tu jsem ale za jediným účelem – netrápit se sama doma nad svým prokletím, tak to množství lidí vlastně uvítám.

S Terkou se hned vydáme k naší oblíbené alkoholové činnosti – beerpongu a vyzveme naše dva kamarády ze školy. Když nahodím první kelímek, party konečně může začít.