První polibek

Kapitola čtvrtá

Asi spíš nechcete vědět, co se mi zdálo za divoké sny. Jediné, co potřebujete vědět je, že Patrick byl hlavní postavou ve všech a moc oblečení na něm nezbylo.

Ráno se probudím zpocená a plná očekávání. Skočím do sprchy, umyju si vlasy a navoním celé své tělo. Mám tak dobrou náladu, až se mě mamka zeptá, co se včera dělo. Ségra se ze včerejšího flámu samozřejmě ještě nevrátila.

Mámě o Patrikovi neřeknu, jen se zmíním o prváckym pivku a spoustu nových fajn spolužáků, se kterými mám za chvíli další sraz. To, že je to jen jeden spolužák a vlastně není z mého oboru, už vědět nepotřebuje.

Svůj outfit vyměním tak 5x, než se spokojím s áčkovou modrou sukní a bílým tílkem. Vlasy si zapletu do dlouhého copu, který zakončím stejně modrou mašlí. Dokonce si dneska namaluju i oči a rty přetáhnu jemným leskem.

Přesně v devět ráno zazvoní zvonek a než máma stihne zareagovat, zahulákám „ahoj" a vyběhnu z bytu. Patrik už dole stojí v černých kraťasech a modrém triku a musím uznat, že mu to děsně sekne.

„Dobré ráno," usměje se na mě a v jeho modrých očí se zalesknou veselé jiskřičky. Úsměv mu oplatím, než odpovím: „Nevím, jestli dobré, spíš brzké na to v kolik jsme šli včera spát."

Patrik se zasměje, ale je na něm vidět, že souhlasí.

„Doufám, že i tak si načerpala trochu energie na dnešek."

„A co budeme dělat?" zeptám se zvědavě. Patrik mě ale jen nenuceně chytí za ruku a začne mě táhnout k tramvaji.

Snažím se nemyslet na to, že se nebudeme moct nikdy políbit. Nejspíš nám pak oboum zlomím srdce, až to budu muset ukončit, než to zajde moc daleko. Ale teď si prostě budu užívat každou chvilku, dokud to půjde.

.......

S Patrikem to u jednoho rande neskončí. I když se ho snažím pokaždé odmítnout, tak se k tomu nikdy nedostanu. A navíc je mi s ním tak dobře! Terka, které jsem všechno povyprávěla hned po našem prvním rande, mi to rozhodně neulehčuje, protože mi neustále domlouvá, ať toho nechám být a prostě si to užívám. Ale pocit viny ve mně stále roste. Vím, že to nemá budoucnost, ale stejně s ním trávím víc a víc času.

No a samozřejmě se to pokazí na naší osmé schůzce. Jako obvykle mě Patrik doprovodí domů a když stojíme před vchodem, udělá ten nebezpečný krok. Skloní se a chce mi dát pusu, ale já prudce ucuknu a odstoupím tak rychle, až se praštím do stěny budovy.

„Ježiš, Emmo, jsi v pohodě? To jsem tě tak vyděsil?" Zhrozí se a chytí mě za zraněnou ruku, která lehce krvácí z odřeniny.

Naposledy se na něj zahledím, když se soustředí na moji ruku. Teď nastala ta chvíle, kdy bych to měla ukončit. Neměla jsem to nechat zajít takhle daleko, rve mi to srdce.

„Patriku....já todle dál nemůžu," vydechnu tiše. Patrik pustí mou ruku a zmateně se na mě podívá.

„Jak nemůžeš? Já myslel, že...že je to fajn...že..." Začne, ale já ho to nenechám doříct. Nechci ho trápit ještě víc.

„Prosím, nenuť mě to vysvětlovat, jen prostě...nemůžu teď s nikým chodit," řeknu nakonec, než zaběhnu do naší bytovky a zabouchnu dveře.

Musím se opřít o zeď, abych sebou nesekla na zem. Zavřu oči a snažím se zadržet slzy, ale nejde to.

Co jsem komu udělala, že mě provází takovéhle prokletí?!

Tak co, myslíte, že se Emma zachovala správně?:)