První polibek

Kapitola osmá

„Emmo!" Terčin hlas mě vytáhne z hluboké temnoty. Nebo to byla spíš ta facka, co mě teď pálí na tváři?

Párkrát zamrkám než se můj pohled střetne s párem známých očí.

„Sanitka je na cestě," vyhrkne Patrik.

„Já vám to říkala," dostanu ze sebe, ale můj hlas je slabý. Patrik si jen vymění vyděšený pohled s Terkou. Bože, já věděla, že je to špatný nápad. Ještěže jsem spadla jen pár metrů, jinak by to mohlo dopadnout mnohem hůř.

Přijde mi, že to trvá věčnost, než přijedou sanitáři. Patrik s Terkou se mě snaží uklidnit, ale moc jim to nejde. Alespoň Terka zavolá mámě, která se se mnou setká rovnou v nemocnici. Ostatní hosté se okolo nás trousí domů, asi jsem zkazila party...

Když konečně zaslechnu houkačku, uleví se mi. Jsou tady.

Přiběhnou k nám a nejprve mě prohmatají, zkontrolují pulz, než mi navlečou nákrčník a přehodí moje polámané tělo na nosítka.

Když už jsme skoro v sanitce, vykřikne Patrik: „Počkejte!" A i přes protesty zdravotníků se ke mně prodere.

„Je tu tým zdravotníků. Teď se nám už nic horšího nemůže stát," vyhrkne a dřív, než ho jeden ze sanitářů ode mě odtáhne, mě políbí.

Tentokrát se žádný pád nekoná. Svět se na pár vteřin zastaví, když jeho rty spočinou na těch mých. Doopravdy se jeho hebké rty spojí s těmi mými.

Po celém mém těle se rozlije teplo a mám pocit, že snad exploduju. Pak jsou ale jeho rty i celý Patrik pryč.

Sanitáři zakročili a ještě Patrikovi vynadali, že na líbání teď fakt není vhodná chvíle.

Ale ani neví, jak moc se pletou. Očividně to byla ta nejsprávnější chvíle.

..........

Cesta do nemocnice uběhne jako voda a po všech možných prohlídkách mi přidělí pokoj. Naštěstí nemám žádné vnitřní krvácení, jen otřes mozku a zlomenou ruku. Ale nechají si mě tu pro jistotu do odpoledne na pozorování.

Mamka i tak odmítá odejít a sedí u mojí postele. Už jsem si vyslechla její kárání, očividně ji ani můj zdravotní stav neobměkčil.

Někdy okolo 6. ráno konečně usnu a když se o pár hodin později probudím, už vedle mě máma nesedí. Hlava mě už bolí o něco míň a když se zadívám z okna ven, nemám pocit, že mi sluneční paprsky vypálí oči.

„Dobré ráno," ozve se ode dveří tak nečekaně, až sebou trhnu. Au.

„Poslal jsem tvoji mamku domů s tím, že se o tebe postarám. Mám radost, že máš jenom zlomenou ruku, fakt si mě vyděsila," povzdechne si, když si ke mně přisedne. Nevím, co mě děsí víc, jestli to, že se ti dva seznámili nebo to, že mě tu mamka nechala s klukem, kterého viděla poprvé v životě.

„Jenom? Za pusu je to celkem veliká oběť, nemyslíš?" pousměju se. Patrik se ušklíbne a přisedne si ke mně blíž, skloní se a opře si svoje čelo o to moje.

Snažím se nemyslet na to, že smrdím jako nemocnice.

„Možná bychom se měli ujistit, že jsme kletbu prolomili, co ty na to?" zašeptá. Tentokrát neváhám a políbím ho.

Svět se znovu na pár vteřin zastaví. To příjemné teplo se mi znovu rozšíří po celém těle a mám pocit, že od teď už bude všechno v pořádku.

„Mladý muži, moc nám ji nenamáhejte," vyruší nás hlas sestřičky, která mě jde zkontrolovat.

S Patrikem od sebe prudce odskočíme a mě se lehce zamotá hlava. Nejsem si jistá, jestli z otřesu mozku nebo z toho polibku.

Chytím ho za ruku a když se podívám do jeho modrých očí, vůbec se nedivím, že zrovna jemu se podařilo moji kletbu zlomit.

Konec! Doufám, že se vám tahle kraťoučká povídka aspoň trochu líbila :)