Sedla jsem si mezi ně a koukala jak hrají něco na xboxu. Po asi 10 minutách jsem usla na Martinovo klíně.
O 2 hodiny později.
Probouzím se s tím, že cítím tlak na gauči. Rozhodnu se otevřít oči, sednu si a vidím sedícího blonďáka, jak je do něčeho začtený. Sedla jsem si a promnula si oči.
Promiň, nechtěl jsem tě probudit. Řekl a podíval se na mě.
V pohodě. Řekla jsem otráveně a šla si nálít vodu.
Kde jsou všichni? Zeptala jsem se a tím pádem jsem prolomila naše trapný ticho.
Šli něco nahrávat, prej se tak do 2 hodin vrátí. Řekl a podíval se směrem ke mně.
Na to jsem mu neodpověděla a sedla jsem si vedle něho. Celou dobu na mě koukal jak na svatý obrázek.
Můžeš mě přestat očumovat? Řekla jsem nervózně.
Promiň. Řekl a odvrátil se nazpátek.
V tom jsem zaslechla dveře a v nich stojící kluky.
No tak Petře jdeme, za hodinu máme být v klubu. Lidi už se tam scházejí. Řekl Martin a něco hledal.
Jo už jdu. Zakřičel a rychle se zvedl.
Pa, dávej na sebe pozor. Řekl Martin a zabouchl dveře. Šla jsem k lince, abych si nalila nějaký pití. Položím si sklenku a vedle ni najdu papírek, na kterým je telefonní číslo a k tomu popisek " kdyby se něco dělo zavolej„ nad tím jsem jenom protočila oči a šla si sednout na gauč.
Po 2 hodinách*
Opět to na mě doléhalo. Úzkosti a moje záchvaty. Řeším to jediným, žiletkou. Šla jsem do skříně kde jsem nahmatala žiletku a šla do koupelny kde jsem si sedla na zem a začala v slzách vzpomínat na můj bývalý vztah. Při tom jsem i používala žiletku. Když jsem chtěla udělat další řezanec, moje tělo semnou cuklo a já si ránu až moc prohloubila. Začala mi nezastavitelně téct krev a motat se mi hlava. Jediný co jsem v tu chvíli musela udělat, bylo to abych si vzala mobil a rychle někomu zavolala. V tu chvíli mě napadlo jenom jedno, vytočit okamžitě to číslo co bylo na lince. Naštěstí jsem si ho dala do kapsy, takže jsem ho zadala do mobilu a okamžitě zavolala. Zvedl to známí hlas a já hned poznala kdo to je.
Haló, děje se něco? Zeptal se Petr a v pozadí jsem slyšela hrát hudbu.
Pomoc mi prosím. Řekla jsem z posledních sil a dal už nic nevnímala.
Pomalu jsem otevírala oči a jediný co jsem nad sebou viděla byl Petr, který byl vystrašený a v jeho očích jsem viděla zoufalství.
Madi, madi,hej pomoc už je na cestě. Řekl vystrašeně.
Na to jsem neodpověděla, protože jsem na to neměla sílu.
Nenechám tě umřít. Řekl a podíval se na mě.
Dneska ne.
________________________________
