Tak jsme tady. Zařval Petr na kluky a podíval se směrem ke mně.
Mad můžeš na chvilku? Zavolal na mě Martin a já kývla na náznak souhlasu.
Šli jsme za pódium aby nás nikdo neslyšel.
Tak co potřebuješ? Zeptala jsem se a přitom jsem se koukala na Martina.
No víš, volali mi rodiče. No a zítra je v nějaký restauraci rodinná sešlost. Jako bratranci sestřenice tety atd. Máme tam přijít. Řekl Martin a přitom se mi koukal do očí.
Víš já nevím jestli je to úplně dobrý nápad. Nemůžeme sebou vzít kluky? Budu se cítit víc v bezpečí. Vypustila jsem ze sebe
No právě.. Bude tam i Natálie. Řekl a přitom se koukal na zem.
A? Řekla jsem a přitom jsem se koukala na kluky který si o něčem povídali s Viktorem.
Ona je tak trochu zamilovaná do Petra. Jednou jsem vzal Petra sebou no a nedopadlo to zrovna nejlíp. Furt se tam po něm válela a bůh ví co ještě a moc dobře vím že tobě by se to nelíbilo. Řekl Martin. Musím uznat že poslední slova mě zarazili.
Proč by se mi to nemělo líbit? Řekla jsem a přitom si prohlížela moje špinavé boty.
Myslíš že jsem úplně blbej? Vidím jak se na něho koukáš. Řekl a přitom se držel, aby právě nedostal výbuch smíchu.
Hele nech toho,jo. Řekla jsem a strčila do něj.
Martine. Slyšely jsme jak někdo volá.
Šli jsme za klukama kteří něco řešili.
No co je? Zeptal se jich Martin.
Prosím tě pojď semnou, musíme něco vyřešit. Řekl David a Martin se vydal za ním.
Copak děvče, tebe jsem tady ještě neviděl. Přišel ke mně nějaký chlap a začal na mě mluvit.
Rada bych aby to tak zůstalo. Řekla jsem mu do očí.
Podívala jsem se na Petra který na toho chlapa hodil nasranej výraz.
Jsem Kryštof. Řekl mi a díval se mi díval do očí.
Liliana. Řekla jsem. Nechtěla jsem aby nějakej slizkej chlap kterýho ani neznám, věděl moje opravdoví jméno.
To je mi ale krásný jméno. Řekl a začal se ke mně přibližovat.
Byla jsem jak připevněna k zemi. Nemohla jsem se ani hnout.
Hej debile nech jí. Začal po něm řvát Petr a následně ho i strčil na zem.
Jseš v pohodě? Přišel ke mně Petr.
Zvládla bych to sama. Řekla jsem a dala si ruce křížem.
Myslíš? Malém na tobě byl přilepeny a ty jsi s tím nehodlala nic dělat. Řekl nahlas Petr.
Měl pravdu. Bůh ví co by se stalo.
Promiň. Řekla jsem a dívala se na svoje špinavé boty.
Jen nechci aby někdo ubližoval holkám, to je všechno. Řekl Petr a odešel.
No jo jdu na další panák. Řekla jsem a šla jsem k baru.
Tak jsem zase tady. Jedu vodku. Řekla jsem barmanovi.
Lidé už se tam začali scházet a já pořád seděla a pila svojí vodku.
Po 2 hodinách*
Byla jsem totálně na mol.
No tak Mad už musíme, koukej jak vypadáš... Přišel ke mně Petr a začal mi promlouvat do duše, že už musíme jít.
Nikam nejdu, je mi tady dobře. Vyjela jsem po něm.
Ale já jsem se tě neptal pojď musíme jít. Řekl Petr a šáhl po mně. Já sebou cukla a dál si ho nevšímala.
Mad dělej. Začal na mě řvát.
Všechno se mi to promítlo, to co se dělo dříve. Takhle na mě můj ex řval pokaždé, než mě zmlátil.
Na to jsem nereagovala a dál si všímal svého. Do očí se mi nahrnuli slzy a pod vlivem alkoholu jsem po Petrovi začala řvát.
Ty vůbec nevíš čím jsem si prošla. Ty jsi každý den neprosil Boha aby ti udělal laskavost a nezabil tě! Ty jsi každý den neseděl doma s tím, že se bojíš až se vrátí z práce a zase tě nezbije! Ty jsi každý den neseděl v koupelně a nesnažil si se zabít! Začala jsem po něm řvát. Až pak jsem si uvědomila co jsem řekla a jakobych vystřízlivěla.
