Při tom jsem vzpomínala na to všechno co jsme zažili. Jak jsme spolu chodili chlastat úplně kamkoliv. Udělali jsme si dokonce i stejné tetování. Ale byly tady i té špatné chvíle. Kvůli němu jsem začala brát drogy. Dříve to bylo hrozné. Nevydržela jsem bez nich ani hodinu. Pak se to zlepšilo, ale pořad si někdy dám. Jednou jsme si dali tolik, že jsme se spolu chtěli zabít, ale nevyšlo to.
Otevřeli se dveře kde stal Martin a nehybně na nás koukal. Martin ho znal. Taky se dost bavili a rozuměli si, ale jak jsem říkala pak se Sebastián odstěhoval a všechno to skončilo.
Čau brácho. Řekl Martin a šel pomalu k Sebastianovi aby ho mohl objat.
Zdarec, nečekal jsem že se ještě někdy v životě potkáme. Řekl Sebastián a objal Martina.
Chtěla jsem vstát abych mohla objat Martina, ale zamotala se mi hlava a já spadla na zem.
Hej, hej. Jsi v pohodě? Řekl Petr a hned ke mně přiběhl.
Jo jsem, děkuju. Řekla jsem a opřela se o něho, abych se mohla postavit.
Usmála jsem se a jediný co jsem viděla bylo černo.
Když jsem "spala„ tak jsem přemýšlela jaký by to bylo krásný kdybych se už neprobudila. Jo byl by to fakt krásný pocit, nic neřešit. Ok mám chuť se zabít, ale vím že nemůžu. Martin by mě dozabil ještě víc,a rodiče? Těm by to bylo asi jedno. Vlastně má tady cenu být? Má cenu dál žít tento život, když v životě už nic nemám kromě Martina? Jednou to asi udělám, ale kdybych už to měla udělat, musela bych to Martinovi poradně oplatit. A to tím že s nim musím strávit strašně moc času, abych mu to vynahradila. Musíte si říkat že jsem blázen, ale opravdu nic mě tady nedrží. NIC.
Z mého přemýšlení mě probudili Martinova slova, jak tam něco mumlal. Otevřela jsem oči a s nechutí jsem si představila, že je to tady zase. Povinnosti a můj nudný život.
Madi? Jsi v pohodě? Zeptal se ustaraně Martin.
Chvíli jsem se utápěla v myšlenkách, až to na mě dolehlo a já tam chytila totální hysterák.
Martin mě hned obejmul a začal se vyptávat co se děje.
Byl by to tak krásný pocit se už neprobudit. Nic neřešit. Začít třeba od znova. Proste už nebýt tady. Nebýt na planetě zemi. Vždyť to vidíš svět mě tady vyloženě nechce. Celý život se sere. Neměla jsem Petrovi volat. Měla jsem tam umřít a už se nikdy neprobudit na tomhle posraným světě. Řekla jsem a trochu se uklidnila. Ve dveřích stal celou dobu Petr a Koukal na mě jak kdyby mi právě zabili psa.
Viděla jsem jak chce Martin něco říct. Zastavila jsem ho, vstala jsem a vydala se na záchod. Sedla jsem si na zem a vytáhla si prášky, který jsem měla v taškách s hygienou. Ok, dneska to konečně ukončíme. Řekla jsem si sama pro sebe a vzala si první, druhý, třetí...... prášek. V tom se ale otevřeli dveře a já hned věděla že můj plán je opět v prdeli. Měla bych se naučit zamykat dveře.
