Poslání Pharai: Dlouhá cesta, díl první

kapitola 6.

 Miria seděla na rozlehlé posteli naproti balkonu, který byl obvykle zakryt záclonami. Ty byly tentokrát svázány po stranách dvojitých dveří. Na noční obloze svítil měsíc obklopený hvězdami jako drahocenný klenot posypaný blyštivými diamanty. 

 Koutkem oka zahlédla tmavou siluetu stojící ve dveřích. Otočila hlavu a v šeru spatřila Trissu. Měla dlouhé rozpuštěné vlasy. Nošením copu se na nich vytvořily uhlazené vlnky, které jí zakrývaly celá záda. Trissa se usmála a pomalým krokem došla k Mirie. Usadila se vedle ní a přitáhla si k sobě nohy, které teď měla skrčené. 

 Chvíli jen tak seděly a pozorovaly černé nebe. Trissa však náhle prolomila ticho.

 ,,Zítra odjíždíme zpět do Arbenotie," začala. Pak se znovu odmlčela. ,,Vím, že toho je teď na tebe hodně. Ani ne měsíc zpátky tě odvedli z Alerenu z malé vesničky a teď cestuješ po celém kontinentě a spíš ve velkých městech. Jen ti chci říct, že kdykoliv něco budeš potřebovat, nebo si jen povídat, jsem tu pro tebe." Dořekla poslední slovo. Miria se na ní otočila a objala jí. Přestala se snažit potlačit slzy a volně spustila slzy z očí. Ty se okamžitě vsákly do Trissy košile a zanechávaly na ní tmavší fleky. Ucítila jemné pohlazení na hlavě. Trisa jí rukou pročesávala pramínky vlasů a u toho potichu zpívala písničku v neznámém jazyce. Její sametové doteky Miriu uklidňovaly. Slzy se brzy zastavily, a tak tam jen tak seděly v objetí. Miria už nevěděla, jak dlouho, ale vůbec jí to nevadilo. Po chvíli usnula.

 Ráno Miriu probudil zpěv ptáků. Skrze záclony pronikaly prameny světla, které ozařovaly celou místnost. Zvedla se a vedle sebe si všimla spící Trissy. Usmála se. Potichu se oblékla a vyšla z místnosti na chodbu. Rozhodla se, že se trochu projde po pozemku. Procházela se spletitými chodbami a pozorovala výhled z otevřených oken ve tvaru obrácených srdcí. Pomalu si uvědomovala, proč se to tu jmenuje Zlatý palác. Stěny byly z bílé lehce nažloutlé opuky. Co jí překvapilo byla podlaha. Místo chladného kamene, jak bylo zvykem, se procházela po jemné kobercovité trávě. 

 Většina lidí, jež potkala byli Tirinští služebníci. Ti chodili vždy jen bosí. Zastupovali je tvorové všech možných ras, pohlaví, i věku. Všichni byli oblečení v barevných šátcích a dlouhé široké sukni. Vlasy měli rozpuštěné a učesané. Proto volně vlály ve větru. 

 Jak se tak volně procházela, její pozornost upoutaly velké červené dveře dvojnásobné výšky, co byla ona sama. Byly pootevřené, tak potichu vešla dovnitř. Starší muž sedící za pultem zvedl oči od knihy a věnoval letmý pohled Mirie. Když zjistil, že není nijak zvláštní, otočil se brýlemi zpět ke knize. Místnost byla velká a kulatá. Stěny obklopovaly police, sahající až ke stropu, plné starých i nových knih. Zhruba v polovině byl dřevěný ochoz, na který se dalo dostat po stočeném schodišti nacházejícím se ve středu místnosti. Jak tam tak stála, uvědomila si, že ji knihovník znovu pozoruje. Když se na něj otočila, pomalu se zvedl ze židle. Jeho mohutné tělo se tyčilo až ke stropu. Měl velmi vysokou postavu oblečenou do dlouhého hnědého hábitu s kapucí. Tvář měl překrytou stínem z kapuce a jediné co na ní bylo vidět byly velké kulaté brýle. Oblek zjevně fungoval jako způsob maskování, takže Miria neměla tušení, co je za tvora. 

 ,,Mohu nějak pomoci?" promluvil jí v hlavě hlubokým hlasem. Zjevně si všiml, že Miria pořádně nevěděla, co zde vlastně potřebuje. ,,Hmm, velmi zajímavé," ozvalo se znovu. ,,Potomek Trilonů. Ve všech knihách jsou zapsáni, jako vymřelý rod." Miria neměla tušení, o čem mluví, ale začínalo jí to zajímat. ,,Přišla jsi sem pro nějakou knihu?" Miria zakývala hlavou. Z jednoho knihovníkova rukávu se vynořil podlouhlý neidentifikovatelný stín, vytáhl jednu ze starších knih u stropu a zase zmizel. Kniha ležela na stole. ,,Tahle by tě mohla zajímat. Najdeš v ní rodokmen Trilonů, dějiny staré doby a možná i něco o sobě." Miria poděkovala a odešla. Šla přímo do svého pokoje.