Poslání Pharai: Dlouhá cesta, díl první

kapitola 1.

 Jeli už několik hodin. Miria seděla uvolněně v sedle a pozorovala krajinu. Většina ostrova byla pokryta lesy, ale sem tam se táhly i dlouhé travnaté louky. V korunách stromů byl slyšet barevný zpěv ptáků, po zemi pobíhala malá lesní zvěř, a v určité vzdálenosti mohla Miria zahlédnout i srnu, nebo divoké prase. Přestože jeli už pár hodin, zatím narazili jen na čtyři vesnice. Miria neměla žádnou představu o tom, kam ji vezou. Jen v duchu doufala, že se bude moct vrátit ke své matce.

 Zvíře zastavilo. Členové armády seskočili na zem a žena sedící za Miriou ji pomohla se dostat dolů z hřbetu funící kočkovité šelmy. Teprve teď si Miria uvědomovala krásu zvířete, na kterém právě strávila tak dlouhý čas. Jeho mohutné tělo o hmotnosti půl tuny působilo majestátním dojmem. Sluneční paprsky tancovaly po modrých zakroucených pruzích na hřbetě. Zbytek těla byl pokryt kontrastní sytě oranžovou srstí. Ten pohled byl jak desert pro Miriininy oči.

 Z myšlenek ji vytrhly vzdálené hlasy říčních moryn. Otočila hlavu po směru zvuku. Nikdy předtím nic takového neviděla. Tito moryn měli stejnou postavu jako ona, ale místo světle zelené kůže s bílými až sytě zelenými ornamenty měli kůži světle modrou. Tmavě modré ornamenty se jim táhly kolem paží, přes obličej a po celém zbytku těla.

 Stáli u přístavu. Na vodní hladině bylo pár menších lodí. Pro měšťany to jistě nebylo nic velkého, ale Miria viděla jen lodě na rybolov. Toto bylo něco zcela jiného. Tyto lodě byly vybaveny na plavbu přes celé moře. Musí být na okraji ostrova. Před ní se otevíral pohled na nekonečnou vodní plochu. V dálce na obzoru mizely lodě, jakoby se propadaly do země.

 Čísi ruka ji popadla za paži a odvedla ji do jedné z okolních lodí. Když nastoupila, uvědomila si, že je na lodi jen s jedním z několika moryn, kteří ji sem dovezli. Zvedla zrak. Vedle ní stála bojovnice, zjevně jedna z členů armády, vyšší postavy. Vypadala stejně jako Miria. Jen měla tmavší ornamenty na kůži, mohutné nasvalené tělo a na tváři se jí rozprostíral tvrdý výraz. Přes jedno oko se jí táhla jizva. Nejspíš z nějaké bitvy, pomyslela si. Vlasy měla spletené do dlouhého copu sahajícího ji až po stehna. Na sobě měla lehkou koženou zbroj. Navenek působila hrůzostrašně. Miria k ní cítila respekt, však vnitřní hlas jí napovídal, že s ní v budoucnu stráví nějaký ten čas. Od tohoto okamžiku se jí rozhodla důvěřovat a poslouchat ji na slovo, ať se stane cokoliv.

 V dálce se ozývaly hlasy smějících se moryn. Miria byla zavřená v kleci. Kolem ní stál dav z různých stvoření. Toto místo nepoznávala. Přes okolí toho nebylo moc vidět. V davu ji pozorovala jakási postava, která ji zaujala. Byla vysoká a přes sebe měla přehozený dlouhý černý plášť. Do tváře jí neviděla. Postava ji propalovala temnotou ukrývající její tvář pod pláštěm. Přiblížila se k kleci a natáhla před sebe dlouhou kostnatou ruku. Miria natáhla tu svoji a skrz kovové tyče klece uchopila končetinu, jež se jí nabízela.

 Miria otevřela oči. Na nebi už se třpytilo slunce. Opodál stála její spolucestující. Zlaté sluneční paprsky se jí zachytávaly v dlouhých černých vlasech. Působily jako královský klenot.

 Rozhodla se vstát. Cítila, jak její nohy byly slabé, ale ten pocit překonala. Došla až k vysoké postavě pozorující oblohu.

 ,,Už jsi měla snídani?" zeptala se spolucestující, načež Miria zakývala hlavou. Postava jí podala kus chleba namazaného jakousi pomazánkou. Jídlo smrdělo rybinou, ale Miria měla hlad. Pomalu si ukousla malé sousto. Chuť pomazánky se jí rozplývala na jazyku. Urychleně si ukousla další a větší kus.

 ,,Fo to je?" nadšeně se zeptala přes plnou pusu. Spolucestující se pousmála.

 ,,Rybí pomazánka. Chutná ti?"