Fénixův Měsíc: Život

Žijete tu sám?

Začínal jsem ztrácet naději. Šel jsem směrem kudy se vydal Diego s Maxem na zádech. Došel jsem k mému kmeni, stavil jsem se tedy doma a hned se kolem mě seběhli. „Sebastiane!! Jsi zpátky!" Zapištěli dva hlasy a já poznal, že jsou to moji bráškové. Aniž bych si všiml, už mě objímali, já se sehnul a taktéž je objal na zpět. Ve chvíli přišla matka s otcem. „Chlapce, co tu děláš? Vždyť si tu byl před pár dny, takhle brzo si sem nikdy nepřišel." Prohodil otec překvapeným tonem, ale bylo vidět že je rád. „Někoho hledám, vydal jsem se směrem kudy šli, ale narazil jsem na naši vesnici." Podrbal jsem se na hlavě a začal přemýšlet, kam by se mohli ukrýt. „No, pokud by ta osoba byla na útěku a neznala to tu, tak by se běžel schovat na horu. Nikdo tam nechodí, jelikož se říká, že tam žijí vlci." „Vlci?" vyjekl jsem a rychle jsem svoji milovanou mamku objal a rozeběhl se pryč. „Počkej! Ty si neposlouchal?" Zastavil jsem se, ale neotočil. „Právě že poslouchal. Žijí tam vlci a já hledám vlka, který zachránil Fénixe z vedlejšího kmene. Musím jim jít pomoci, nevím, jestli jsou ještě na živu." S tím to jsem odešel směr hora. Pod horou jsem uviděl člověka, přesněji chlapce, asi v mém věku, tedy v lidském věku. Sledoval jsem ho. Matka říkala, že sem nikdo nechodí, tak co tu ten člověk dělá? Divně se díval kolem sebe. Pozoroval okolí, jako kdyby se měl bát, že ho někdo sleduje. Někam šel, šel jsem tedy chvíli za ním, třeba je to jen kolemjdoucí.

Probral jsem se po nějaké době a vidím Diega, jak mě měří pohledem. „Už jsi vzhůru?" Optal se. „Ano, jak dlouho jsem spal?" „Pár hodin, pravděpodobně si byl unavený. Teď když si vzhůru, tak já skočím pro nějaké jídlo. Ani jeden z nás pár dní nejedl." Jen jsem kývl a stále ležel.

Nějakou dobu se nevracel a já začínal být nervózní. Cítil jsem lehkou bolest v břiše, která se zvyšovala. Musel jsem zavřít bolestí oči. Bolest přestala a já se chytl za hlavu. Promnul si pořádně oči a podíval se kolem. Kouknu zpět na ruce. „Jsem zase člověk!" Vyhrkl jsem ze sebe a rychle se postavil. Začal jsem radostí poskakovat, ale musel jsem se zastavit, kvůli točení hlavy. Posadil jsem se. „Au...proč se mi tohle děje...?" Chytl jsem se za hlavu. „Maxi?" Známý hlas na mě promluvil. „Deigo?" prohodil jsem a běžel k němu a pořádně ho obejmul. „Maxi, si v pořádku?" neodpověděl jsem, jen mírně za kýval hlavou na souhlas.

Sledoval jsem toho člověka. Šel do města do krámu. Čekal jsem venku. Opět se vydal směr les a k hoře, odkud přišel. Batoh měl stále přehozený přes rameno, ale bylo vidět, jak je plný. Došel k nějaké jeskyni, znovu se rozhlídl, jestli ho nikdo nesleduje. Já se samozřejmě schoval. Vydal se do jeskyně. Přišel jsem blíž a ihned si všiml, jak Max toho muže objímá. „Maxi, si v pořádku?" Nemohl jsem přestat sledovat Maxe a toho muže, jak se objímají. Cítil jsem v sobě vztek, ani nevím proč. "Vydrž to" říkám si v hlavě a snažím se uklidnit. „Bál jsem se, že se ti něco stalo, když si se tak dlouho nevracel..." Pověděl Max a já začal zuřit. Zatnul jsem pěsti a cítil, jak si zarýval nehty do kůže. Nějakou dobu jsem je sledoval, ale pak už jsem to nevydržel a musel odejít. Aniž bych si uvědomil, stál jsem pod horou. „Pokud na něj bude hodnej, tak asi námitky nemám, ale proč to tak bolí?" Uslyšel jsem hlas. „Tady jsme ještě nehledali. Okamžitě najděte toho ptáka s tím čoklem. Toho psa zabte, pokud to bude nutné, ale chci toho ptáka." Skryl jsem se. Sledoval jsem toho, kdo promluvil.

Byl to otec Maxe. Stále nevěří tomu, že on je jeho syn. Jenže co mu asi udělá, jakmile zjistí, že jeho syn není ve městě, ale v lese s cizí osobou. Rychle jsem utíkal zpět k jeskyni, ale tak aby mě neviděli.

Stojím u jeskyně a váhám. Vešel jsem do jeskyně.

S Diegem jsme se pustili a vytáhl z batohu nějaké jídlo. „Najez se" pověděl a naznačil mi, ať jí se mnou. Konečně jsem se pořádně najedl, ale v tu chvíli vešel Sebastian. Rychle jsem vstal. „Seb-" „Maxi, schovej se, jde sem tvůj otec, nevím, co by pověděl na to, že si zde s cizím mužem, místo toho, aby si byl ve městě." Trochu mě to zabolelo, ale udělal jsem, co řekl.

„A ty, taky se schovej. Sice tě neznám, ale evidentně tě má Max rád a já mu nechci ublížit. Takže běž." Trochu zvláštně koukal. Přijde mi, jako bych ti oči už někdy viděl. Sedl jsem si, aby to vypadalo věrohodně. Po chvíli se objevil Maxův otec s dalšími muži. „Kdo jste?" položil jsem otázku. „Žijete tu sám?" neodpověděl, jen položil otázku. „Ano, smím teď vědět kdo jste?" zkřížil jsem ruce na hrudi, vstal a šel blíže.

Slyšel jsem ten rozhovor, táta zní hrozně naštvaně, ale přesto je milý. Jako vždy k cizím lidem. I ke mně byl, ale byli tam i stinné chvíle. Přesto jsem i nadále sledoval situaci.

Stále čekám na jeho odpověď i když ji znám. „Něco hledám, utekla mi moje domácí zvířata. Neviděl jste je někde? Je to bílý větší pták, s bílým psem." Mírně se usmál. „Neviděl promiňte. Můžete prosím odejít?" stál jsem si za svém a chtěl je donutit odejít, ale zdálo se, že se jen tak nedají. „Chlapy, prohledat." Dal rozkaz otec Maxe. Pomalu se vydali vpřed. „Stát!" zvedl jsem hlas a oni se zastavili. „Kdo si myslíte, že jste? Asi nevíte, kdo jsem." Odmlčel jsem se. Roztáhl jsem křídla. Neměl jsem na výběr. „Jsem nejstarším synem z kmene Jagani." Na tváři jsem udělal naštvaný výraz, ale v sobě jsem cítil mírnou bolest a strach, že mi Max neodpustí, co jsem před ním skrýval. „Ty si ten syn, který si má vzít mého syna?" Jen lehce kývnu, ale stále jsem naštvaný. „Proč jsi tu?" „Ve škole máme prázdniny a já rád trávím čas v přírodě. Nyní když víte, kdo jsem, prosím odejděte." „Ale-" „žádné ale, zde jsem už pár dní, ani bílého ptáka, ani bílého psa jsem neviděl. Takže vás slušně žádám, abyste okamžitě odešli. Jinak to půjde po zlém." Dopověděl jsem a křídla dal do bojové pozice. "Pokud bude potřeba, porvu se. Je to kvůli Maxovi, i když nevím proč mi na něm stále tak moc záleží." Nasadil překvapený výraz ve tváři. „Když si je tedy neviděl, tak mi odejdeme." Bez dalších řečí všichni odešli. Já narovnal křídla, přesto jsem se nemohl otočit, kde se právě nachází Max.