Fénixův Měsíc: Život

Prosím, nech mě být

Začal se dívat po třídě a zastavil se u mě, nebo to aspoň tak vypadalo. „Chlapče vzadu, jak se jmenuješ?" Hlasitě jsem polkl, ale nepromluvil. „To je Max, je tu nový, takže je ještě stydlivý." „Ach tak. Tak tedy Maxi, nechtěl by si mi jít dělat asistenta?" „Nechtěl pane." Řekl jsem rázně, bylo to dost slyšet, ale ne tolik, že bych křičel. Kouknul na mě trošku překvapeným pohledem. „Dobrá, nevadí," stále na mě koukal, „nyní vám předvedu vycvičeného psa. Diego, k noze." Přiběhl krásně bílá pes. Nevím sice jak jsou psi velký, ale tenhle vypadal úplně jako vlk. „Je to jen pes, je to jen pes, je to jen pes." Říkám si pro sebe se zavřenýma očima. V tu chvíli jsem ucítil hlasité nadechování. Otevřu oči a všichni na mě zírají, jako kdyby viděli ducha. Podívám se na Sebastiana a ten kouká na mě s trochu vyděšenýma očima. „Nekoukej se dolů." Jen mi lehce pošeptal. „Diego k noze!" lehce jsem nadskočil a takže jsem stočil pohled na chlapa, který křičel, ale hned jsem stočil pohled na zvíře, co sedělo vedle mě. Musím... dýchat... pomalu jsem vstal a začal couvat. „prosím, nech mě být." Narazil jsem do zdi, on se pomalu přibližoval. Ani jsem nějak nevnímal, že na mě někdo mluví, nebo že křičí na to zvíře. Bylo téměř u mě a já si všiml, jak ten chlap vytáhl malý bič. „Ty blbé psisko!" Máchl rukou a já skočil po tom psovi, nebo vlkovi, nebo bůh ví co to vlastně bylo. Schytal jsem ránu do zad za něj a svalil se na zem. Pak už jsem jen vnímal velkou bolest.

Když jsem viděl, jak se toho psa bojí, myslel jsem, že uteče, ale když ten chlap vytáhl bič a chtěl ho praštit, vzal ránu za něj. Rychle jsem si stoupl a běžel k němu. Sklopil se k němu a zjistil, jestli je při vědomí. Krvácel ze zad. Podíval jsem se na toho chlapa, který byl docela překvapený. Já jsem vstal a šel k němu. Kdyby mě nedrželi moji lidé z party, už by bylo po něm. „Okamžitě se omluvte!" řval jsem na něj, ale učitelovi to nevadilo. „Bude v pohodě, pár ran ještě nikoho nezabilo." Řekl s neutrálním výrazem. „Já vám garantuji, že pokud se mu cokoliv stane, i byť malinká drobnost, tak vám slibuji, že se už nadcházejícího dne nedožijete." Řekl jsem s naštvaným pohledem a nadřazeností v hlase. Tohle mi jde dobře. Strašit ostatní. Lidé z party mě pustili. „Pane učiteli, vezmu ho do nemocnice." „Ne..." ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a Max stál opřený o lavici. „Do nemocnice nemůžu." Přiběhl jsem k němu a pomohl mu postavit se rovně.

Jakmile jsem uslyšel slovo "nemocnice" už jsem stál mírně na nohou. Přiběhl ke mně Sebastian a chytl mě, abych nespadl. „Sebe, já tě prosím, nemůžu tam." Prosil jsem ho a viděl jeho výraz. „Vezmu ho do nemocnice, pak dám vědět, jak je na tom." Vzal věci z lavice. Chytl mě do náruče a já začal brečet. Vyšli jsme ze školy. Nepřestával jsem plakat. „Pro-sím." Řekl jsem mezi vzlyky. „Neboj, do nemocnice tě neberu, pokud si to nepřeješ, nepůjdeš tam." Kouknu na něj se slzenýma očima. „Beru tě k sobě domů, jelikož mi určitě neřekneš, kde bydlíš, tak tě vezmu k sobě." Řekl klidným hlasem a kouknul mi do očí. Já je po chvíli sklopil a v jeho hrudi usnul.

Nesl jsem ho do mého domu. Otevřel jsem hlavní dveře, potichu zavřel, prošel obyvákem po schodech do mé ložnice a tam ho položil na postel. Trochu zakňučel, když jsem ho položil. Chystal jsem se odejít, ale chytil mě za rukáv. „M-Mami..." hrozně šeptá, skoro mu nerozumím. „Mami, prosím neodcházej." Začal se potit a svírat můj rukáv od mikiny. Sehnul jsem se a lehce ho pohladil po hlavě. „šššš" „Tati, já toho vlka neviděl, přísahám." Jakého vlka? „tati, prosím, nezavírej mě tam." Co to sakra... sedl jsem si k němu na postel. Automaticky se ke mně přitulil, takže měl hlavu na mém klíně a já ho hladil po vlasech. Po chvíli i já usnul.

Probudil jsem se s pekelnou bolestí na zádech, ale zároveň i pohodlím na zbytku těla. Koukám, na čem to vlastně ležím a až po chvíli mi došlo, že jsem měl hlavu v Sebastianově klíně. Sakra. Pomalu jsem vstal, abych ho nevzbudil. Vyšel jsem z pokoje a snažil se najít koupelnu. Konečně jsem ji našel. Vešel jsem a zavřel dveře. Sundal si mikinu i s tričkem a obrátil se zády k zrcadlu. Byla to velká rána, po které mi zbyde jizva. Vzpomněl jsem si, jak mi otec kdysi vyprávěl, co se může stát, když kdokoliv někoho z našeho druhu něčím, prakticky čímkoliv ostrým švihne nebo řízne do zad, je tam možnost, že mu poničí vnitřní část křídel a už nemusí nikdy létat. Rychle jsem se otočil zpátky k zrcadlu a podíval se na svůj obličej. „To se nesmí stát." snažil jsem se roztáhnout křídla, ale byla to ta největší bolest v životě. Bylo to horší než ta rána bičem, kterým jsem dostal.

Vzbudil jsem se a všiml si, že tu Max není. Sáhl jsem si na místo, kde ležel. Bylo ještě teplé a s tou ráno určitě daleko nedojde. Začal jsem tedy hledat po domě. Jediné, co jsem neprozkoumal byla právě koupelna, odkud vyšel hlas. „To se nesmí stát." chvíli jsem váhal, ale pak začal naříkat bolestí, to jsem nevydržel a rychle otevřel dveře. Když jsem vešel, podíval se na mě s uslzenýma očima a křídly, která byli pravděpodobně kdysi čistě bílá, ale nyní celýma od krve. Vyděšeně se na mě podíval a já šel pomalu k němu blíž. On začal couvat a křídla si stáhl kolem svého těla, jako kdyby byl housenka, která se chce zamotat do kukly. „Klid" řekl jsem mírným hlasem a natáhl k němu pomalu ruku. Váhal, dlouho váhal. „Nic ti neudělám, přísahám" pověděl jsem a hluboko se mu podíval do očí. Pomalu ke mně natáhl ruku, chytil mi a já si ho pomalu k sobě přitáhl. Jemně jsem ho obejmul, pravděpodobně to nečekal. Obejmul mě pomalu nazpět. „Bál jsem se, že se ti něco stalo." Řekl jsem, aniž bych myslel. „teda... chci říct-" „v pořádku, rozumím ti." Řekl s malinkým úsměvem na tváři, který ihned spadl. Pustil mě a lehce zasyčel. Podíval se do zrcadla a já měl perfektní výhled na jeho záda i křídla, která i přesto, že byla schovaná, dostala nejvíce zabrat. Otočil jsem ho k sobě zády a podíval se na to pořádně. „Mám pár léků a mastiček, které by mohli pomoci, jestliže nechceš do nemocnice, dovol mi ti aspoň tohle aplikovat, jinak tam budeš mít zánět."

Nevěděl jsem, co mi to udělá. Ale cítím se sním v bezpečí, risknu to, určitě to horší, jak teď být nemůže. „Dobře" jen jsem to dořekl a už běžel pro léky. Do půl minuty byl zpátky s různými krabičkami a mastičkami. Kouknu na něj vyděšeně a začnu si křídla zase stahovat k tělu. „Neboj se, jen ti tam namažu mastičku a nechám tě být, slibuji." Mluvil a koukal na mě zároveň. Mírně přikývnu. „Posaď se na vanu. Tady." Ukázal a já se k němu pomalu otočím zády a posadím se. „roztáhni křídla, nebo je aspoň dej co nejvíce od těla." Jak řekl, tak já učinil. "zvláštní, mám takový pocit, jako kdyby o tom něco věděl." Různě jsem přemýšlel, jestli o křídlech něco ví. „Hotovo" oznámil mi, já se na něj jen kouknul a hned jsem viděl, jak se usmívá. Musím se ho zeptat. „Kdo si..." úsměv mu ihned spadl a nahradil ho strach. „Odpověz" bylo vidět, že neví, co říct. Já jsem vstal z vany, vzal do ruky triko s mikinou a snažil se odejít. Byl jsem u hlavních dveří, ale chytla mě jeho ruka a přitáhla k sobě. „Nech mě jít." Řekl jsem klidným hlasem. „Já ti to vysvětlím." „řekl jsem nech mě jít!" tentokrát jsem zařval.