Fénixův Měsíc: Život

Nepřibližuj se!

Začal jsem přicházet k sobě. Byl jsem strašně vyčerpaný. „Kde to jsem?" snažil jsem se otevřít oči, ale to velké světlo mi v tom bránilo. „Maxi neboj se. Si venku před školou." Stále mi nešlo pořádně otevřít oči. Pak mi ale došlo, co se vlastně stalo. Otevřel jsem je tak rychle a rychle si sedl. Křídla jsem roztáhl vší silou od sebe tak, že jsem někoho praštil.

Hrozně rychle se posadil a roztáhl křídla, takže praštil Liama, který seděl vedle něho. „Au!" řekl a snažil se sebrat ze země o skoro deset metrů dál. Naštěstí to vzal po zemi a ne vzduchem. „To nebyl sen?" konečně Max promluvil, ale všiml jsem si, že měl v očích slzy. Strašně jsem ho chtěl obejmout, když jsem se chystal, Max vstal a rychle schoval křídla.

Uvědomil jsem si, že to nebyl sen. Strašně se mi chtělo plakat, ale už jsem nemohl. Vstal jsem, schoval křídla, podíval se na Liama, který se dopotácel zpět k nám. „Omlouvám se." Pověděl jsem mu, mírně se uklonil, mezitím mi stihli spadnou mé slzy z očí. Narovnal jsem se a odešel zpět do školy. Seb i Liam šli mlčky za mnou. Zbytek dne jsem nepromluvil. Nadcházející dny mi také do řeči moc nebylo. Spal jsem zase na stromě. Úplně mi to vyhovovalo. Noahovi jsem se velkým obloukem vyhýbal.

Nevěděl jsem, co mám vlastně dělat. Přijde mi, že je stále naštvaný, kvůli tomu, že jsem to před ním skrýval. A to, co se stalo před pár dny tomu také moc nepomohlo. Liam se ze mě stále snažil dostat co se to tehdy stalo. Došel jsem si za tím blbem Noahem, šel se mnou i Liam, když se dozvěděl, co se vlastně událo. Chytl jsem Noaha pod krkem. „Co to sakra jako děláš?" optal se, ale já měl stále stejný výraz. „Poslouchej mě. O tom, co se tehdy stalo, se nikdo nedozví. Pokud tedy nechceš všem říct, že si chtěl znásilnit kluka na záchodech ve škole." U konce jsem zvýšil hlas. Pár lidí z jeho party se začalo otáček a přišli k nám. „Hej, pusť ho!" snažili se ke mně dostat, ale od toho tu byl Liam, aby je dal pryč ode mě, i když jsem to nepotřeboval. „Nikomu nic neřeknu, pokud ani ty ne." „Ne, ale musíš se mu omluvit." Trochu jsem povolil stisk. Ve škole jsem nejvyšší, je to pro mě výhoda. Jen kývnul, já ho pustil a šli jsme k nám do třídy. Ti jeho poskoci šli jako ocásek.

Už nějakou dobu sedím ve třídě. Nějak nevnímám, že lidé kolem mě, mluví moc nahlas a najednou bylo úplné ticho. „Maxi..." Sedím jako přikovaný a myslím na to, jestli není lepší už odejít. „Maxi?" cuknu sebou, když na sobě ucítím ruku. Otočil jsem hlavu, abych zjistil, komu ruka patří. Vidím ty oči a já prudce vstanu ze židle, která ihned spadne na zem. „Nepřibližuj se" hodně rychle jsem začal couvat. Stále se přibližoval a já si po chvíli všiml Sebastiana, jak mě sleduje. „Maxi, chci se ti omluvit." Vypadlo z něho, ale já mu nevěřil. Stál jsem přitisklí u otevřeného okna. Jen jsem mírně otočil hlavu, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. „Prosím nechoď sem" všiml jsem si všech očí na sobě.

Vypadal hrozně vyděšeně, aby taky ne, co se mu stalo. Byl moc blízko okna. Vidím všechny pohledy, jak směřují na Maxe.

„Maxi, já ti nechtěl ublížit, jen tě mám moc rád. Chtěl bych aby si byl můj přítel." Otočil jsem se zpět k němu. Měl ve tváří menší úsměv a oči se mu blýskli. Udělal krok v před, ale já začal váhat. „Noahu, vždyť tě ani neznám, ty neznáš mě. Viděli jsme se snad jen dvakrát, a to ještě na chodbě. Nic o mě nevíš." „ale ano vím. Vím že si rád sám, miluješ zvířata. Když si nervózní sklopíš pohled. Jsi velmi chytrý a také znám tajemství, které nikdo nezná." S koncem věty svůj úsměv zvětšil. „Tak by si taky měl vědět, že mám rád osobní prostor." Chytl jsem si rukama tělo a musel začít zhluboka dýchat. Začal se znovu přibližovat. Chytl mě za paže a pořádně stiskl. „Au, nech mě." „Nic ti nedělám" usmíval se. Stiskl ještě víc a pak se nahnul. „Jestli nechceš, abych prozradil tvé tajemství, budeš můj přítel. Nikdy ti neublížím a budu k tobě velmi milý." Odtáhl se, svůj stisk povolil a otočil se směr moji třídu a spolužáky. Obejmul mě jednou rukou kolem pasu a spustil. „Ode dneška je Max můj přítel." Já měl sklopený pohled, ale i přesto jsem na sobě cítil, jak mě něčí oči propalují.

Když řekl to, co řekl, musel jsem se chytil Liama. „Klid Bro, on na to určitě nekývne". Jeho oči propalovali zem. „Že ano Maxi?" Sleduji každičký Maxův pohyb. Kývnul. „On kývnul Liame" Chtěl jsem po Noahovi vyjet, ale zadržel mě Liam. „Gratulujeme" ozvalo se po chvíli po místnosti a já je všechny spařil pohledem. Hned přestali a otočili se opačným směrem. "Proč je jeho přítel? Proč si ho vybral? Vždyť mu chtěl ublížit."

Zvednu pohled na Noaha, který se strašně usmívá, ale já se usmát nemohl. „Noahu, prosím pusť mě. Aspoň na chvíli." Opravdu pustil, ale znovu se nahnul a chtěl začít zase něco šeptat a já si všiml, jak po něm chtěl Seb pravděpodobně skočit, naštěstí ho držel Liam. Chtěl jsem od něj ustoupit, ale chytl mě zezadu za krk a přitáhl ještě blíž. „Udělám pro tebe cokoliv, pokud budeš hudný." Cítil jsem jeho dech na svém uchu, dostal jsem z toho husinu a nevěděl co si myslet. Pustil mi krk, otočil se ke mně čelem a k ostatním zády a políbil mě na tvář. "Prosím tě, už odejdi a nech mě být." „Už půjdu, za chvíli začne hodina, pak přijdu ano?" můj pohled stále zůstával na zemi a jen jsem mírně kývl. Nezmohl jsem se na nic jiného. Konečně odešel a já se mohl pořádně nadechnout. Sedl jsem si na zem, kolena si přitáhl k tělu a hlavu složil do nohou. Po chvíli jsem vstal, hned jsem viděl pohled Sebastiena a Liama. Prakticky celé jeho party, jak mě pozorují. Neřekl jsem ani slovo, šel si sednout a položil si hlavu na lavici, kde jsem nechal slzy padat.

Nemohu ho takhle vidět. Přijde mi, jako kdyby k tomu byl donucen, ale vím, že mi pravdu nepoví. Když se posadil a hlavu položil na lavici, tušil jsem, co teď čeká. Pláč. Sedl jsem si k němu a hodil přes něj svou mikinu. Kouknul na mě s uslzenýma očima. „Říkal jsem ti přeci, že si moji mikinu můžeš půjčit." Usmál se. I přesto, že stále plakal se usmál. Položil jsem mu ruku pod jeho hlavu a naznačil ať si lehne, učinil tak, já ho víc přikryl mikinou. Usedl jsem si tak, aby to vypadalo, že se opírám. Hodina proběhla celkem v klidu. Max mi celou hodinu proležel na ruce, ale mě to nevadilo. Zazvonilo na přestávku a Max sebou hrozně trhnul, až jsem se lekl i já. „Co je?" optal jsem se, vypadal opravdu vyděšeně.