Fénixův Měsíc: Život

Odteď jsem tvůj kámoš

Stále ho pozoruji. Zvláštní, má příjmení mého druhu. Jak říkal otec ten popis? "Asi tak 178 cm vysoký, cca 20 let. Bílé delší vlasy, to samé křídla. Je hubené postavy a oči světle stříbrné barvy." No vida, vypadá to, že jsem ho našel rychleji, než jsem čekal. Tedy on si našel mě. Asi o mě ještě neví. Ale je možnost, že to není on, zatím to tedy nechám být a zkusím si ho proklepnout. „Ahoj" řekl jsem a kouknu mu přímo do očí. „A-Ahoj." Pověděl hodně šeptavým hlasem, že jsem to sotva slyšel. „Ty si Max že? Já jsem Sebastian." Podávám mu ruku, podal mi ji také, ale bylo vidět, že to dělá neochotně. Moc se mi do očí nedíval. Hodina probíhá celkem v klidu, ale je úplně ticho, píše si všechno, co se během hodiny říká a vůbec ho ruka nebolí. Všímám si, jak má překrásný rukopis. Když jsem mu hleděl do sešitu, povšiml jsem si, jak se na mě dívá. Zvednu rychle pohled a snažím se to zakecat. „Promiň, já se jen kouknul." Pravděpodobně jsem malinko zčervenal. Kývnul a opět si mě nevšímal. Trošku to zabolelo na hrudi. "To bude asi tím, že jsem rád ve společnosti a v blízkosti lidí, takže když si semnou někdo delší dobu nepovídá, tak se cítím sám. Jo to bude asi tím." Hodina se zvoněním skončila, viděl jsem, jak sebou trhnul. Všichni se kolem, teď už naší lavice, začali shromažďovat. „Ahoj já jsem... Já jsem... odkud vlastně jsi? Si docela roztomilý. Odkud pocházíš? Chodil si někdo na nějakou školu? Máš už nějakou přítelkyni? Máš sourozence?" zasypávali ho tolika otázkami, ale na žádnou nemohl odpovědět. Vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. „Tak dost, nechte ho trochu dýchat. Dejte mu čas, koneckonců, je to jeho první den ve škole, přece jen tak neodejde."

Zazvonilo a já se trochu lekl. Všichni se kolem mě začali rojit jako vosy na sladké. Dávali mi tolik otázek, ale mě se chtělo jen brečet. Myslel jsem, že už to nevydržím. „Tak dost, nechte ho trochu dýchat. Dejte mu čas, koneckonců, je to jeho první den ve škole, přece jen tak neodejde." Pověděl a všichni se rozutekli zpátky do lavic. Kouknu na něj a v očích mám slzy, které ještě nespadli. Přehodil přese mně mikinu. „Lehli si na chvíli na lavici, až budeš v klidu, tak si ji pak sundej." Pověděl velmi roztomilým hlasem, učinil jsem tak, jelikož mi hodně pomohl. Po chvíli jsem se uklidnil. V tu chvíli jsem ucítil krásnou vůni. Byla to vůně z jeho mikiny. Přičichl jsem si trochu víc. „To nemůžu." „Co nemůžeš?" Sakra, řekl jsem to trochu více nahlas, než jsem chtěl, zvedl jsem zpátky do sedu a sundal si mikinu. „n-nic" rychle změň téma, rychle ho změň. „K-Kolik je tobě Sebastiane." „Je mi 22." řekl a já chvíli přemýšlel, kolik let jim vlastně trvá vystudovat. Všiml jsem si jeho mikiny v mé ruce, „D-Děkuji ti." S úsměvem jsem mu podal mikinu. Malinko zčervenal, ale to i já. S úsměvem si ji ode mě vzal. „V pohodě, ty si býval sám, že." „Ano býval, celý sta..." trošku jsem si odkašlal. „celé roky jsem býval sám. Ale mě to nějak nevadilo. Jen jsem byl radši když jsem nemusel mluvit."

Jak chtěl říct staletí, ale rychle se opravil. „Jak dlouho si třeba dokázal nemluvit?" Zeptal jsem, to mě docela zajímá. „Celé roky." Dořekl to a já na něj koukal jako opařený. „Proč?" „Neměl jsem důvod, přátele jsem neměl, ani jsem je nechtěl. Maminka zemřela před dávnými časy a táta se věnoval... Em... no své práci." Kouknu na něj s menší lítostí v očích. Je mi ho trochu líto. Ne, takhle na něj koukat nesmím, ještě by si myslel, že je mi ho jen líto. „Hele, odteď jsem tvůj kámoš. Takže když budeš chtít, jakkoliv pomoct, tak stačí říct, bereš?" Zvednul svůj pohled od lavice a na vteřinu se usmál, ale hned to zmizelo. „To je dobrý, nemusíš se semnou přátelit. Nastoupil jsem sem jen proto, že si to přál otec, a navíc abych se něčemu vyhnul." Konec věty už skoro šeptal. Nejdřív jsem to nechápal, ale pak mi to začalo docházet. Už do toho šťourat nebudu, je to jeho soukromí. Zbytek dne proběhl normálně. Max už nepromluvil, jednou mi i nenápadně sebral mikinu a schoval se pod ní. Musel jsem se tomu usmát. Rychle jsem to vyfotil, aby si toho ani on, ani nikdo jiný nevšiml. Poslední hodina končila a všichni počítali vteřiny do konce. Zvoní hurá.

Začalo zvonit a podle rozvrhu tímto škola končí. Vždycky se leknu, jakmile začne zvonit. Všichni byli ve vteřině pryč, jen já tam zůstal. Všiml jsem si stínu kousek za mnou, rychle se zvedl a otočil se. „Promiň nechtěl jsem tě vylekat." Stál jsem přímo naproti Sebastianovi, který měl v očích ochranářský pud, který mývají starší sourozenci, nebo rodiče. Trošku jsem to rozdýchal a chtěl jsem po něm vyjet. „To nic." Nezmohl jsem se na něj být zlý. Pomohl mi, dvakrát. „Viděl jsem, že si ještě nevyšel ze školy, tak mě napadlo, že možná nevíš kudy ven." Mírně jsem kývnul a sklopil pohled na zem. To byl taky jeden z mála důvodu, proč jsem ještě tady, nej hlavní je to, že je zde teplo. „Tak pojď, ukážu ti cestu ven." Nezeptal se a vzal mě za zápěstí. Asi tušil, že bych se loudal. Došli jsme ke skříňkám, kde jsem hledal své číslo. Aspoň budu vědět, kam zítra mám jít. Stojíme venku před školou a já se chystal jít zpátky ke stromu. „Kde vlastně bydlíš Maxi?" Do háje, co teď. Rychle něco vymysli. „No, víš. Tak různě. Někdy v hotelu, někdy tam nebo tam." Říkal jsem to čím dál tím více po tišeji. „Já už budu muset." Pověděl jsem a rychle se snažil zmizet. „Já jdu stejnou cestou." S úsměvem na tváři šel vedle mě. Šli jsme mlčky. „Tady bydlím. Když by si něco potřeboval, stačí zazvonit. Kde bydlíš ty?" Zeptal se neoblomně. „V pohodě. Já... už musím jít." Šel jsem dál, i když vím, že jdu zpátky ke stromu. Musel jsem počkat, až mi zmizí z dohledu, nebo ještě lépe, až bude tma. Aspoň si to tady projdu.

Sleduji, jak je mu nepříjemné říct, kde bydlí, jenže chci vědět, kde žije, nebo lépe kde žil, že byl tak dlouho zamlklý. „Proč mi na něm tak záleží?" tuhle otázku si pokládám, zatímco jdu k hlavním dveřím. Odemkl jsem dveře a hned si šel udělat něco k jídlu. „Copak si asi udělá k jídlu Max." „Ježiži sklapni, nad čím to zase přemýšlíš." Zeptal jsem se, a i sám sobě odpověděl. Najednou jsem viděl, jak se mi něco hnulo na zahradě.

Už je nějakou dobu schovaný v domě. Využiju tedy šanci a dostanu se ke stromu. Je zrovna naprd, že je to u jeho domu, ale v něm se ze všech nejvíc schovám koruně stromu. Tak teď mě nevidí. Běžím rychle ke stromu a za strom.

Sleduji to ve zhasnuté kuchyni. Je to lepší, aspoň lépe vidím a on nevidí mě. Ten, kdo si, ukázal křídla a vzlétl na strom. Takže se mi to ráno nezdálo. Ale kdo je? Proč je tu? Je to někdo od nás? Moc otázek a žádná odpověď. Když se půjdu zeptat, může se vylekat. Nechám to být a půjdu spát.

Nikoho jsem v dohledu neviděl, takže jsem roztáhl křídla a vzlétl na strom, kde jsem se rovnou uvelebil ke spánku.

Probudilo mě sluníčko, vždycky musím zírat, jak je to přesné. Hodina sedmá a je mi krásně. Připravil si věci do školy a chtěl vyrazit, ale chtěl jsem si sehnat ještě snídani, už delší dobu jsem nejedl.

Zase škola, a to je teprve úterý. Vstal jsem na budíka, sedl si na kraj postele a sledoval vycházející sluníčko. Čekal jsem, že tu osobu zase uvidím. A viděl. Z dálky to není moc poznat, ale má bílá křídla a je pravděpodobně menšího vzrůstu než já. Vstal jsem a šel udělat snídani, sobě i té osobě. Snídani pro něj jsem nechal u stromu. Samozřejmě jsem vymyslel výmluvu a říkal „na čičičiči." Jako blb.

Přišel na zahradu, já se musel rychle schoval za nedaleký keř. Volal na nějakou kočku a něco tam nechal. Když odcházel měl hlavu skloněnou k zemi. Sleduji, jestli nějaká kočka přichází nebo ne. Nepřichází a mě láká, si to jídlo vzít. Byl jsem téměř u toho a natahoval ruku. „Ne, tohle nesmím, je to jídlo jiného zvířete. Jestli umře, bude to na moje triko." Řekl jsem si pod vousy, stáhl ruku zpět k tělu, sklonil se pro baťoh a vyšel do školy.