Aranya, Queen of Narnia

XXIII

Pohled Petra

Byl jsem hrozně zmatený. Právě jsem totiž zjistil, že Aranya je královna Narnie, že Edmunda bude muset zemřít a zabít ho bude muset právě ona. Bojím se jak o ni tak i o Edmunda. Když odcházela a naposledy se mi koukla do očí cítil jsem jak moc se bojí. Potom kdy ti tři zalezli do stanu si začali všichni povídat. Já se otočil za zvukem, který byl podobný vzlyku. Lucinka tam stála jak hromádka neštěstí. „To bude dobrý Lucko" uklidňoval jsem ji se Zuzkou. „Ale vždyť májí Edmunda zabít" vzlykala dál Lucka. „Neboj se, Aslan to určitě vyřeší" namlouval jsem ji a v hloubi duše cítil, že to dopadne dobře.

❀❀❀

Konečně se otevřela látka umožňující vstup do stanu. Všichni ztichli a nehybně stáli na místě. Konečně vyšli. Čekal jsem, že v sobě budou mít alespoň kousek pozitivní energie, jenže to se nestalo. Jediný kdo se usmíval byla zlá zimnice a to nevěstilo nic dobrého. Několikrát jsem zkoušel s Aranyou navázat očí kontakt, jenže to nešlo. Celou dobu tam jen nehybně stála a koukala se na svoje špičky bot. Jen jednou se podívala směrem kde jsem stál. Toho jsem hned využil a podíval se na ní. V jejich očích šel vidět stesk a slzy, které se derou ven. Měl jsem husí kůži. Nevěděl jsem co se tam řešilo a podle jejich výrazu to nedopadlo dobře.

„Udělali jsme s Aslanem takovou dohodu" prolomila hrobové ticho zloba, „Edmunda si můžete vzít" dořekla to a mně se vykouzlil úsměv na tváři. Podíval jsem se na Zuzku s Lucinkou a stáhl je do objetí. Po pár minutách jásání konečně nasedla a odjela pryč. Edmund tam jen tak stál a nic neříkal. Ano jsem rád, že nezemře, ale z poloviny jsem na něj naštvaný, protože za všechno co se teď stalo může on. Nakonec se k nám rozešel a my jsme ho stáhli k sobě.

Po asi hodině objímání jsme se pustili a můj první pohled patřil Aranye. Ta se na mě jen se skleněnýma očima podívala a pak se otočila a odběhla pryč za stan. „Počkejte chvíli " křikl jsem na sourozence a následoval její kroky. Sourozenci si jen vyměnili nechápavé pohledy a já zaběhl za stan. I když byla o proti mně hodně malinká, běžela celkem rychle, to musím uznat.

Pohled Ary

Když ta zlá mrcha konečně odjela spadl mi z půlky kámen ze srdce. Jenže ta druhá půlka mě pořád na srdci tlačila. To co se právě odehrálo ve stanu nebylo lehké a s výsledkem dohody, kterou uzavřel Aslan s tou bestií jsem absolutně nesouhlasila. Za všechno může Edmund. Byla to jeho hloupost a neměl by za to pykat Aslan. Od téhle chvíle jsem ho přestala mít ráda a jediná věc, která mě drží, abych právě teď Edmundovi nešla vyškrábat oči, je ustaraný pohled Petra, který na mě od té doby co jsem vyšla nahodil.

Už jsem to nezvládala tam jen nehybně stát. Rvalo mi srdce při myšlence, že za pár dní tu s námi Aslan nebude. Cítila jsem slzy a vztek zároveň. Musím být momentálně sama, proto jsem bez jakéhokoliv náznaku vyběhla pryč na místo, kterým je mým dobrým kamarádem už od mého dětství.

Běžela jsem rychle jak to jen šlo. Slzy mi tekly tak silně a rychle, že se to dalo přirovnat k vodopádům. Doběhla jsem celá udýchána a ubrečená k mému milovanému bělouši, který se od všech liší tím že má po celém těle zrzavé skvrny. Ten mě s radostí uvítal. Já nasedla a bez jakéhokoliv ohledu vyrazila vstříc Narnii. Neměla jsem ani páru o tom, že mě někdo sleduje.

„Zkus to rychleji prosím" prosila jsem mého bělouše, který na moje přání zrychlil. Jela jsem celkem dlouho, ale ještě jsem nebyla tam kde bych chtěla. Moje dlouhé hnědé vlasy vlály s větrem a moje oči produkovaly nespočetně mnoho slz.

„Konečně jsem tady" řeklo si moje povědomí a já seskočila dolů. Po dlouhé době jsem ucítila zem. Nebudu lhát, ale i když ráda jezdím na koni, tvrdá zem mi momentálně chyběla.

„Děkuju moc" poděkovala mému běloušku a dala mu menší pusu na čelo. Ten se ke mně přitulit a já ho mezitím přivázala k nejbližšímu stromu. Naštěstí stál na trávě, takže za tu dobu co tu pobudu, bude mít co jíst. Vydala jsem se pomalým krokem na moje milované místečko.

Když jsem byla nahoře, místo mého obvyklého plácnutí se do trávy, jsem si pomalu sedla a dala kolena k sobě. V tu chvíli se mi spustil takový pláč, který jsem nikdy neměla. Divím se, že mě nikdo neslyšel, protože jsem musela být slyšet až do reálného světa.

Jenže moje vzlyky přerušilo prasknutí větvičky. Otočila jsem se a spatřila Petra jak se do téhle chvíle pomalu a potichu plíží ke mně. „Co tady děláš ? Nemáš být náhodou se sourozenci a připravovat se na bitvu, kterou stejně prohrajeme" zeptala se a při tom jsem si utírala slzy, aby nepoznal, že jsem brečela. Jenže to stejně nepomohlo, protože moje oči byly tak rudé jako bych do nich bodala jehlou.

„Já vím, ale když sem tě viděl tak zdrcenou, tak sem se rozhodl jít za tebou a pomoc ti" odpověděl s klidným hlasem. Já sem ho však přerušila. „Jenže já nepotřebuju pomoct, to Aslan" skoro jsem to na něj zařvala a po vyslovení jména Aslan se mi okamžitě spustil další potok slz.

„Pojď jsem" řekl jako kdyby tuhle větu co jsem právě teď řekla neslyšel. Vyšel ke mně a omotal jeho velké ruce kolem mě. Já jsem se k němu přitulila a svoje malinkaté ruce oproti jeho, jsem také omotala kolem něj. Začala jsem nahlas vzlykat, protože to že přijdu o Aslana bylo nemožné. „Pššt to bude dobrý jo ? Až se vybrečíš tak mi to pak všechno řekneš, hlavně neplakej, ničí mě to když tě takhle vidím." zašeptal mi do ucha. Následně si jeho hlavu položil o tu mou a jednou rukou mě začal hladit po vlasech. Já jsem jen zakývala na souhlas a nasávala jeho vůni.

ten kluk se mnou něco dělá

Tak jak se vám tahle kapitola líbila, určitě to můžete ohodnotit hvězdičkou, jestli vám přišla fajn :). Jinak já jsem s ní spokojená. Ještě menší dodatek tohle je moje nejdelší kapitola kterou jsem kdy psala 1024 slov. Dejte vědět, děkuju moc za všechny ohlasy ❤️.