Aranya, Queen of Narnia

XVII

Nečekala jsem na nic a hned jsem se rozběhla z kopečka do tábora.

Vyběhla jsem do uliček, které se klikatily mezi barevnými stany. Rozhlížela jsem se všude kolem a nemohla jsem uvěřit, že tohle všechno zvládli i bez mé pomoci nebo velení. Sem na ně hrozně pyšná.

Jelikož jsem se rozhlížela všude kolem a nekoukala sem na cestu, omylem jsem klopýtla o šňůru, která držela stan pohromadě. Hned jsem spadla na zem a s mým štěstím to byla hlava, která se travnaté země dotkla první. „Auuuu" sykla jsem bolestí. Válela jsem se na zemi jako ryba na souši a přitom jsem si mnula koleno. „Ježiši já budu jedna velká modřina" pomyslela jsem.

„Čím dál si starší, tím více si neopatrná" řekl s úsměvem Aslan. „Aslane !!!" řekla jsem a rychle se zvedla ze země. Šla jsem ho rychle obejmout, tak moc mi chyběla jeho hříva.

Po pár minutách sem se odtáhla a chystala jsem se mu říct vše co sem za tuto cestu zažila.  Otevřela jsem pusu, jenže než sem cokoliv řekla Aslan mě přerušil a řekl : „Nemusíš nic říkat Aro, všechno vím" pousmál se. „A teď pojď, určitě máš hlad jak vlk" řekl a hned se otočil směrem k hlavnímu stanu, kde on sám přes noc spal. „Ale Aslane, vždyť musím přivítat obyvatelstvo ne ?" zeptala sem se ho. „Ale ano neboj se, jenom se musíme dostat k stanu" odpověděl mi a já jsem ho rychle doběhla.

Došli jsme společně ke stanu a Aslan všechny svolal. Pozdravila jsem je a ještě sem jim něco říkala. Stála jsem tam asi hodina. Trvalo by to i déle kdyby mě Aslan nepřerušil. „Děkuji, že jste se sem všichni dostavili, ale teď musíme jít zase pracovat, boj s čarodějnicí se blíží" dořekl a všichni se naráz uklonili. Za chvíli všichni odešli a nezbylo po nich ani stopa. Otočila jsem se na Aslana a zeptala jsem se ho kde je můj stan. Aslan kývl hlavou na ten skoro největší stan, který se v táboře nacházel. Pochopila jsem, že ten stan je můj. „Děkuji moc" poděkovala jsem a naposledy jsem ho objala.

❀❀❀

Když jsem došla ke svému stanu, zastavila jsem se a pořádně si ho z venku prohlédla. Stěny byly  postaveny do obrovského šestiúhelníku a horní část stanu byla sešitá k sobě, tudíž tvořila trojúhelník. Na špičce střechy byla malinkatá červená vlaječka, která se teď vlnila v pohybu větru. Byl to jediný stan, který tuto vlaječku na střeše stanu měl a také to byl jediný stan, který měl zeleno modré pruhy ( ostatní je měli červeno žluté ).

Po chvilce stání před vchodem stanu, sem se konečně rozhodla vstoupit do vnitřní části. Pomalu jsem rukou roztáhla barevný závěs, který měl napodobovat dveře. Vykoukla jsem hlavou dovnitř a úžasem sem ani nemohla promluvit. Byl to ten nejhezčí stan, který jsem za dobu svého žití viděla.

Po dlouhé době jsem zase něco vydala. Tentokrát je to delší než sem čekala a ještě jednou se omlouvám za neaktivitu. 💛