Cherry [H.S] (After We Met) ✔️

13

"Tak už mě zabijte" Měla rozcuchané vlasy. Po tváři ji stékal jemný pramínek krve. Její oči byly plné nenávisti. Nepoznávala jsem ji. Nechovala se jako žena která mě vychovala, ale i přesto mě bolel pohled na ni, svázanou, bezmocnou, přejíc si smrt.

Zayn a Louis stojí v rohu místnosti pozorující celou situaci. Harry,Liam a Niall jsou rozestavení kolem Kimberly. Já a May stojíme na druhé straně.

"Proč to děláš?" Poprve za celou dobu jsem promluvila.

"To by jsi chtěla vědět že?Jenže až ti to řeknu..." Zastavila se v řeči a propálila Harryho pohledem.

"Budete mě chtít zabít" dopověděla.

"Tak mluv...chceme se pobavit" Harry si zapálil cigaretu.

"Řekněme že mám něco co vy ne...a že tady Katherine" podívala se na mě.

"Není moje dcera" řekla bez jediné špetky lítosti. Sledovala mě nenávistným pohledem, jako by se snažila mě zabít. Její slova mi nedávali smysl.

"A-ale vždyť-"

"Co na tom nechápeš...nebyla jsi,nejsi a nikdy nebudeš moje dcera. Celý to byla mise" uchechtla se. Všechen vztek který se ve mně skrýval vyplul na povrch, jen v jiné podobě než bych čekala. Sevřelo se mi hrdlo. Do očí nahrnuly slzy. Nikdy jsem vlastně neměla rodiče...celý to byla lež?

"Přesně tohle je ten důvod proč nikdy nebudeš...jsi rozmazlenej fracek. Užíváš si lítosti od ostatních. Rozbrečíš se v každé možné situaci, která se ti naskytne" každé její slovo bolelo více.

Nevěřícně jsem se podívala do stropu.

"Jo...já si to užívám..." Řekla jsem ironicky.

"Kat dýchej" May mi položila ruku na rameno ve snaze mě uklidnit.

"Vždycky budeš ta chudinka, která-" někdo ji vrazil pěstí. Sesypala jsem se na zem. Všechny ty emoce který jsem zadržovala vypluly na povrch.

Všechno co jsem kdy věděla byla lež. Každá představa kterou jsem si kdy vysnila se rozplynula, jako kostka cukru ve vodě. Už jsem to nemohla dále zadržovat.
Nemohla jsem mluvit. Věděla jsem že na mě někdo mluví, ale bylo moc těžký snažit se rozpoznat kdo.

Zaryla jsem si ruce do vlasů ve snaze všechnu tu psychickou bolest přenést na fyzickou.

V hlavě se mi promítaly všemožné nadávky na moji osobu. Byla jsem blbá. Odpověď jsem měla přímo před sebou, ale já se nikdy nezeptala.

Nikdy jsem nehledala odpověď na něco takového, protože jsem nikdy nepomyslela na to, že by mi celou dobu lhali.

Moji pravý rodiče jsou buď mrtvý, snaží se mě najít, nebo nikdy nevěděli že jsem naživu.

Bylo toho na mě moc. Už bylo zbytečný s tím bojovat. Kdybych hrála silnou bylo by to k ničemu, jen bych to zhoršila.

"Jaký to je?Povídej....Chci to slyšet" Znechutil se mi její smích, její vlasy na kterých jsem ráda pletla copánky, Oči ve kterých jsem viděla hlavně to dobré. Znechutilo se mi na ní úplně všechno. Nejhorší na tom je, že jsem měla stále naději i potom co mi držela pistol u hlavy.

"Pamatuješ na moje slova?" Prohodila. Řekla mi tolik lží, kvůli kterým bych si přála znovu na vše zapomenout.

"Jak nejlépe ublížit člověku než zabít jiného?" Neviděla jsem ji, ale věděla jsem že se na jejím obličeji objevil zákeřný úšklebek.

"Jen idiot by si myslel že mě ty provazy zastaví" uchechtla se. Cože? Snažila jsem zastavit slzy mnutím očí, ale spíš jsem to zhoršovala. Do rukou jsem si vložila látku svého trička a utřela si všechny kapky z tváří. Nakonec se mi povedlo i trochu zmírnit slané slzy. Rozkoukala jsem se.

Viděla jsem Kimberly stojící před Harrym, s pistolí namířenou na něj.

"Proč by jsi to dělala?" Zeptala jsem se nechápavě. Přestala jsem chápat svět. Proč jsou lidi tak krutý?

"Protože zlatíčko....mi ani na jednom z vás nezáleží" prohlížela si pistol v její ruce.

"Tím že zabiješ Harryho ničemu nepomůžeš...záleží nám na něm, ale Katherine ho nenávidi" řekla nechápavě May. Sledovala jsem Harryho záda, jeho kudrlinky ve vlasech. Proč se ten blb nebrání?

"Špatně" namířila na mě. Stuhla jsem. Podívala jsem se na Harryho. V jeho očích jsem viděla strach. Nebyla to nenávist, dokonce ani nečitelné emoce. Jeho smaragdově zelené oči byli plné strachu a něčeho...co jsem nedokázala rozeznat.

"Jednou se ti vrátím jako hvězda" pohladila jsem ho po tváři.

"To neříkej...neumíráš" Edward u mě klečel, snažící se zastavit krvácení mé nohy.

"Neříkám že umírám tupče" pleskla jsem ho po vlasech.

Zas Edward? Kdo je to? Byla to vzpomínka? Nebo si se mnou jen hraje má mysl?

"Snažíš se zastrašit lidi kterým na sobě nezáleží...copak to nevidíš?" May zařvala.

"Nenávidět neznamená nemilovat" usmála se.

"To jsou sračky který jsi mi tloukla do hlavy od té doby co jsem se v té nemocnici probudila...Myslela jsem si že se snažíš abych viděla krásu světa. Jenže ta neexistuje. Celou tu dobu jsi čekala na tuhle příležitost. Jen k čemu ti to bude? K čemu ti bude mě zabít? K čemu to bude zabít jeho? Snažíš se nám ublížit. Možná budem pár dní smutní, ale nakonec nás to udělá ještě silnějšími. Tak odlož tu zkurvenou zbraň a začni žít. Protože ted jen ukazuješ jak moc bezmocná jsi" všechno jsem řekla v klidu. Nedovolila jsem jediné slze dostat se na povrch.

"Vlastně máš pravdu když vás střelím já bude to k ničemu-" nedořekla to. Nemohla. Jejím tělem prolétla kulka. Na mé tělo dopadla její krev. Vykřikla jsem.

Sledovala jsem ji padat bezmocí na zem. Sledovala jsem jak ji z očí mizí život.

Chtěla jsem utéct...daleko. Daleko od téhle budovy. Daleko od Dallas. Chtěla jsem zpátky do Anglie. Se svým perfektně připraveným životem.

Rozeběhla jsem se ven z té místnosti. Možná to nebyla ona kdo mě celý život vychovával. Ale byla to ona kdo mě vychovával poslední 3 roky.

Ale k čemu je ta bolest? Je to člověk který mi celou dobu lhal o tom kdo je. Jmenovala se vůbec Kimberly? Snažila se mě celou dobu dostat na její stranu mafie? Proč je všechno tak moc složitý? Proč nemůžeme žít obyčejné životy jako Katherine Cooper a Maya Parker? Proč je vše tak moc složité, když by to tak nemuselo být?

Katherine si myslela že pro ni všechno končí....Tím momentem to ale všechno teprve začínalo.