Behind the wall Niam/Larry

Kapitola 27

Pár lidí uklidňovalo nebohé zvíře. A ten zbytek Louiho. „C-co to bylo?" ptal se s pohledem upřeným do zelených očí jeho přítele. Vždycky v nich našel odpověď. Tentokrát ale ani on nevěděl. To modré kouzlo vyletělo z Louiho ruky. Tak se Barjovlonga lekl, že ho kouzlem stáhl k zemi. Jak? To nikdo netušil. 

 „Nevím. Jsi si jistý, že nikdo z tvých rodičů nemá magické schopnosti?" zeptal se Harry. „Ano, jsem. Věř mi, že kdyby někdo z mých rodičů byl schopen kouzlit, všiml bych si toho." Ledaže...

 „No, řekl bych, že je teď poměrně jedno, proč je máš, ale měl by ses je naučit používat. Mohlo by ti to poměrně dost usnadnit život," řekl s úsměvem Liam. 

 „A jak se to mám naučit?" otázal se nechápavě Louis. „No... budeš muset trénovat. Mušku máš očividně dobrou..." stočil Liam oči k nebohému zvířeti, které momentálně leželo vedle ohniště „Ale musíme se ujistit, že zvládáš i zbytek." 

„Všechno tě naučím, neboj," usmál se Harry a stáhl si Louiho do objetí. Ten se k němu přitulil a dál vydýchával svůj šok. 

Niall se posadil asi metr od nich. Liam ho ale chytil za ruku a nechápavého blonďáčka zase zvedl. ,,C-co děláš?" Liam se jenom usmál. Posadil se tam, kde před tím seděl Niall, a stáhl si ho na klín.

„Je možné, aby měl Louis magické schopnosti i jinak než zděděné?" zeptal se Ni. Liam jenom zakroutil hlavou. „O jiném způsobu nevím. I když asi to možné je, jenže všichni, co znám, teda krom vás, jsou z lesa." Niall jenom chápavě přikývl. 

Ještě ten den se Louis naučil vyzdvyhnout kouzlem předmět. Fascinovalo ho to. Líbila se mu barva jeho kouzla. Bylo modré jako jeho oči. Pohrával si s ním v rukách jako s míčkem. 

Mohly být tak dvě hodiny ráno, když se Niall probral. Ani nemusel otevírat oči, aby si uvědomil, že Liam také nespí. Niall ležel na jeho hrudi a Liam opatrně prohrabával jeho vlasy „Proč nespíš?" zašeptal. Liam s sebou cukl. Zamyslel se tak, že přestal vnímat okolí. „Přemýšlím," odpověděl Liam. Niall se usmál. „A nad čím?"Liam nevěděl co říct. „Víš, já..." chtěl Niallovi všechno říct, ale nevěděl jak. Jen si ho přitiskl blíž, než do té doby byl. „Li? Děje se něco?" zeptal se jemně Ni. Liam nejdřív neodpovídal. Jen k sobě dál Nialla tulil. „Mám strach," hlesl po chvíli.

„Z čeho? Nevím o ničem, čeho by ses měl bát-" začal Niall ale Liam ho přerušil. „Nebojím se 'něčeho'. Bojím se o tebe. Zayn už o vás možná ví všechno, možná už se sem plíží, aby tobě a Louimu ublížil. A já nevím, jak tomu zabránit," zašeptal Liam opatrně. „Li..." vydechl Niall a jemně přejel konečky prstů po hraně jeho obličeje. 

„Budeme v pořádku. Nic se nám nestane, uvidíš," ujišťoval ho Niall. Liam ho pevněji stiskl a oba po chvíli usnuli. 

Víkend utekl rychle. Byla neděle večer a kluci se vraceli domů. „Tak... hodně štěstí," rozloučil se Louis s Niallem před jeho domem. „Pa, pak mi napiš, jak jsi dopadl," mávl na Louiho Niall, zhluboka se nadechl a otevřel dveře. 

Jeho rodiče seděli v obýváku a koukali na televizi. Niall se snažil proplížit kolem nich, ale nevyšlo mu to. „Nialle?" uslyšel zvolat svého otce. „Do- Ahoj tati!" ozval se nazpět. „Pojď sem, chlapče, sedni si." Niall se vrátil pár kroků zpět a vešel do obývacího pokoje. „Ano?" „Rozloučil si se tam dobře?" zeptal se Bobby. „Cože?" nechápal Niall. V tom mu to ale došlo. „Ne! Nezakážete mi tam chodit! Je mi jedno, že o tom víte, já tam chodit prostě budu!" vykřikl Niall a odešel do svého pokoje. 

Jeho otec si pouze povzdechl. Doufal jen, že historie se nebude opakovat.