Námluvy Harryho Pottera

6. První salva

Harry seděl, bez výrazu zíral na pergameny před sebou, mysl měl rovněž tak prázdnou, snad jen podle čmáranice, kterou kreslil do rohu, bylo možné poznat, jak je nervózní. Ta část mysli, která se nepokoušela utéct, blekotala. Co k čertu má říct dvěma profesorům, kteří mu právě udělali návrh? A na veřejnosti!

Kniha udeřila do stolu přímo před něj a on úlekem vyskočil. Hermiona padla do křesla naproti němu, ukázala na knihu a začala mluvit.

„V knihovně nic není – no, ve skutečnosti je, ale nemyslím si, že čtyři objemná pojednání o 483. zasedání koncilu s detailní analýzou o Obřadu a pozdějších změnách, by bylo něco pro tebe.“

Harry se zvládl nad tím usmát. „Ne, nezní to tak.“

„Ve skutečnosti to bylo docela fascinující. Věděl jsi, že v roce 1193 byl k pravidlům přidán dodatek nastiňující, jaké druhy mazlíčků jsou přípustné coby dary? Zdá se, že rok předtím jednomu Adeptovi byla dána mladá chiméra a ta ho snědla.“

„Rozkošné,“ řekl Ron, posadil se vedle Harryho. Zvedl knihu. „Co je pak tohleto?“

„Obřad Erastés, co by měl vědět každý erómenos,“ osvětlila Hermiona. „Speciální příkaz madam Pinceové, Harry. Říkala, že by ti to mělo pomoci utřídit si myšlenky.“ Všimla si karet ležících na stole a ukázala na ně: „To jsou ony, že?“

„Ano,“ řekl Harry ztěžka. „Jen do toho, podívej se. Není v nich nic osobního, jen žádost o svolení se mi dvořit. Možná bys mi mohla pomoci nachystat odpověď.“

„Ouha, podívej na tohle, Harry,“ řekl Ron, listuje knihou. „Má to obrázky a všechno.“ Upřeně se díval na jednu stránku a otáčel knihou ve svých rukou. „Nemyslel bych si, že je tohle vůbec možné.“

Harry se podíval, jakmile letmým pohledem zachytil malbu, unáhleně vzal knihu z Ronových rukou a zavřel ji. Ty ilustrace budou kouzelnické obrázky. „Myslel jsem si, že tě tyhle věci znechucují.“

„Co, chlap s jiným chlápkem?“ Ron pokrčil rameny. „Slyšel jsem, že je to fáze, kterou si někteří kluci procházejí. Když na to teď myslím, tak dvojčata si jí ještě stále procházejí. Je to v pořádku, předpokládám, jen ne můj šálek čaje.“ Ukázal směrem k dopisům, které si Hermiona pročítala. „Tohle mě znechucuje. Celá ta myšlenka.“

„A já si myslím, že je to docela fascinující,“ řekla Hermiona, odložila karty a prohlédla si Harryho. „Už ses rozhodl, co jim řekneš?“

Pokynul směrem k pergamenu. „Vypadá to snad, že vím, co řeknu?“

„Myslím, že ‚táhněte do háje‘ by bylo vhodné,“ řekl Ron, zvedaje dopisy. „No, alespoň profesor Max zní jako člověk. Snapeův se čte, jako kdyby měl v zadku zaražený kůl, když ho psal. A pravděpodobně měl, ten perverzní zmetek.“

„Já si myslím, že ten od profesora Snapea je rozkošný,“ namítla Hermiona. „Je důstojný a čiší z něj pozoruhodná citlivost k celé situaci a k Harryho pocitům.“

Ron si odfrkl. „Správně. Označ Snapeovy pocity k čemukoli jako ‚citlivé‘, a co teprve k tomu, jak se cítí Harry.“

„Musí se starat nebo se Harrymu nikdy nepřiblíží,“ argumentovala Hermiona.

„Pravděpodobně je jen nadržený,“ odseknul Ron. „Vsadím se, že už jsou to desítky let od doby, co naposledy dostal. Co je špatného na dopisu profesora Maxe?“

„Je,“ Hermiona zaváhala, „je příliš osobní, příliš nenucený. Jako kdyby žádal o rychlou muchlovačku v očarovaném přístěnku namísto rozhodnutí, které změní celý život.“