Luna the singing echo

Táta

Konečně. Dneska je ten den. Zase se potkám se strejdou. Ty dva poslední týdny se neskutečně vlekly. "Nechápu, proč musím jít s tebou." "Protože to tak Fallen chtěl." "A co když nechcu." "No tak Jacku. Je ještě hodně toho, co nevíš. A taky neumíš." Šli jsme lesem na určené místo."Luno, jen taková otázka. Kolik strejdů máš?" "Hodně. Nejsem si jistá, jestli bych se nepřepočítala." "A jsou všichni jako Fallen a Dark?" "Uhh, asi jo. Nevím, ještě jsem je nepotkala." Po chvíli jsme vešli na palouček. "A jsme tady." Rozhlédla jsem se kolem sebe a pak jsem se podívala, kolik je hodin. "Jsme tady o něco dřív."

"Kde je? Už tady měl být." Byli jsme tady už dobré půl hodiny. "Třeba se někde zdržel." "Hmm." Shrábla jsem ze země sníh, udělala jsem z něj kouli a hodila ji po Jackovi. "Hej. To bylo za co." "Jen tak." Sehla jsem se, abych nabrala další sníh, když v tom mě zasáhla sněhová koule. "Řekla sis o to." Přesně tohle jsem chtěla. "Koulovaná!" Vykřikla jsem, když jsem po Jackovi hodila další sněhovou kouli. Mohlo by nás to zabavit, dokud se Fallen neukáže.

Minimálně čtvrt hodiny jsme po sobě házeli sněhovýma koulema, než se Fallen objevil. "Pardon, jdeme trochu pozdě." Ohlásil se, když vešel na palouček. "Trochu pozdě!? Měls tady být tak před půl hodinou!" Okřikla jsem ho. "No jo no. Ale přežili jste to." "Ale no tak, měli by jsme se alespoň omluvit, ne?" Zpoza strejdy se vynořila postava. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kdo to je. "Tati?" Zvedl ruku na pozdrav. "Ahoj Luno." Rozběhla jsem se k němu a objala ho. Celé ty roky jsem doufala, že ho někdy potkám. Máma nechtěla, abych se s tátou a jeho stranou rodiny stýkala. Rozešli se a ona se přestěhovala dřív, než zjistila, že čeká mně. Tátovi to sice oznámila, ale nechala ho jen vybrat moje jméno. Pak ho už odmítla kontaktovat. Ne, že by měla jak. Fallen se mnou navázal kontakt skrz mou babičku, která k tomu svolila, když zjistila, co je táta zač a že jsem zdědila jeho schopnosti. Máma o tom neměla sebemenší tušení. Ale to už je teď jedno. "Tak a teď k tomu, proč jsme tady." Pustila jsem se táty. "No?" "Bude lepší, když se rozdělíme. Luna bude s Lakeim a Jack se mnou." "Dobře." Přikývla jsem. "Pojď za mnou." Následovala jsem tátu na kraj paloučku. "Je něco co tě chci naučit. Hikaru by to sice zvládl taky, ale myslím že to zas tak často nepoužívá." "Hikaru?" "Fallen." "Aha. Tak on se jmenuje Hikaru." "To my chceš říct, že ho znáš jen pod jeho přezdívkou?" "No, většinu znám jen pod jejich přezdívkama." "Dear FSM, I'm gonna strangle him once we get back." "Víš, že ti rozumím." "No nic." Rozhrnul botou sníh, aby byla vidět zem pod ním. "Jen se dívej." Přikývla jsem. Táta natáhl ruku nad ten kousek země, co odkryl. Chvíli jsem nechápala co dělá, než jsem si všimla několika tenkých čar vyrážejících ze země. "To je láva?" "Správně." "A to se musí jen takhle po troškách? Nebo se může i víc?" "No o tom jestli může a nemůže. Jak bys pak zavřela tu díru, co by po ní zůstala?" "To nevím." "Tahle věc je vlastně strašně složitá. Láva nesmí procházet tektonickou deskou, protože by to tu desku mohlo poškodit, takže tohle pochází od nejbližší sopky. Je jedno jestli je vyhaslá nebo ne." "Znamená to, že se musím naučit polohy všech sopek ve všech říších?" Zděsila jsem se. "To ne. Jen je to důvod proč to může chvilku trvat. Někteří to řeší tak, že mají alespoň jedno vlákno lávy vždy poblíž. Samozřejmě, že to vlákno je pod zemí." "A ty to taky tak děláš?" "Ne, já to moc často nepoužívám. Čím větší masa lávy, tím složitější je ji ovládat. Popravdě, tohle je tak zhruba čtvrtina mého limitu." Zatímco jsme si povídali, vlákna lávy vytvořila kouli, jejíž průměr měl asi 20 centimetrů. "Super. A co ostatní?" "Řekl bych, že to většina má tak podobně. Kai, Seijin, Rin a Kuro zvládnou mnohem víc, ale to u nich není nic překvapivého." "Seijin a Rin?" "Saint a Dark." "A co někdo z mé generace?" "Nezvládnou toho tolik, jako ti čtyři, ale Jean, Kenji a Aki zvládnou víc než ostatní. Do budoucna se dá předpokládat, že Rose a Meiko se k nim přidají. Máš ještě nějaké otázky?" "Ne." "Super. Tak se do toho pustíme."

Jack

"Cos se mnou chtěl probrat?" "Máš ještě pořád ten meč?" "Jo, mám." "Kde ho máš?" "Ve svým pokoji." "Super. Dneska bych tě chtěl naučit, jak ho povolat." "Co?" "Prakticky tohle." Fallen vytáhl kunai a zahodil ho do lesa. Pak natáhl ruku a kunai se mu se zábleskem červeného světla vrátil zpět do ruky. "Jak?" "Úplně normálně. Ten meč je s tebou propojenej. Stačí promyslet a on se vrátí." "Dobrý, ale nerozbije mi okno, když ho teď zkusím povolat?" "Možná jo. Kde v pokoji máš ten meč?" "Pod postelí." "Super. Dej mi chvilku." Fallen se teleportoval pryč a za pár minut se vrátil i s mečem. "Na." Podal mi ho. "Zahoď ho a povolej ho zpátky." "Dobře." 

Luna

Trvalo mi to dlouho, ale nakonec se mi podařilo z vláken vytvořit malou kouli. "Super." Pochválil mě táta. "To by pro dnešek stačilo." "Hurá." "Hikaru, máš hotovo?!" "Jo!" "Běž za nima." "A co ty?" "Hele, někdo tu lávu musí vrátit zpátky pod zem." "Jasně." Přešla jsem palouček. "Tak co, jak to jde?" Zeptala jsem se. "Celkem dobře." Odpověděl mi Hikaru. "Co jste dělali?" Zeptal se Jack. "Učila jsem se zacházet s lávou. A co ty?" "Povolávat meč." "Máš nějaké otázky?" Zeptal se Hikaru. "Jo. Kdo je James?" "Byl to můj kamarád." Odpověděl po chvíli mlčení. "James byl taky náš spolupracovník. Podle všeho byl před třemi lety zabit Chernobogem." Přidal se k nám táta. "Ostatně Hikaru, nemáš na Jacka nějakou otázku?" "Není na to ještě moc brzo?" "Hele, už se o něm bavíme." "Fajn. Jacku, jak je tvoje celé jméno?" "Jack Hammerson. Proč se ptáš?" "Jamesovo celé jméno bylo James Tyler Hammerson."

Jack

James Tyler Hammerson bylo tátovo jméno. Máma říkala, že s náma nemůže být. Proč? To ho potkal stejnej osud jako mně? Proto si mě s ním Fallen spletl?  Máma říkala, že vypadám úplně jako on. Znamená to, že jsme se vlastně tak akorát minuli? On umřel a já byl proměněn v démona. "Všechno v pořádku?" Zeptal se Lakei. "Jo jen potřebuju chvilku." "Kdybys chtěl vědět víc, můžeš se nás na cokoliv zeptat." Řekl Fallen. "Myslím, že mám lepší nápad. Myslím, že Seijin má ve své knihovně knížku, která odvede lepší práci, než my dva. Takže vy dva teď půjdete zpátky a já se zítra stavím i s tou knížkou." "Rozumím." Odpověděla Luna. "Jestli máš nějaké otázky ohledně Jamese, tak si je do zítřka promysli. Pokusím se ti na ně odpovědět." "Děkuji." "Pojď už." Luna mě chytla za ruku a začala mě vláčet pryč. "Ahoj tati! Ahoj strejdo!" Rozloučila se s nimi. "Mohla bys mě pustit?" Luna pustila mnou ruku. "A teď rychle, ať jsme zpátky dřív, než někoho napadne, že už jsme pryč moc dlouho."