Luna the singing echo

Ani

Další den ráno jsem se vzbudil zhruba v 6, převlékl se, vzal si tmavě modrou zimní bundu a nazul si černé zimní boty. Vyšel jsem ven z pokoje, a když jsem byl skoro u schodů, tak se za mnou ozval zvuk otevírajících se dveří. Otočil jsem se a uviděl Lunu jak vyklouzla ze svého pokoje. Měla na sobě zimní bundu a boty. "Luno, kam jdeš?" "Proběhnout se." "No, já jsem se šel taky proběhnout." "Půjdeme společně?" "Klidně."

Běželi jsme s Lunou vedle sebe a chvílemi se předháněli, kdo je rychlejší. "Jacku, podívej tam něco je!" Luna vykřikla a rozběhla se. Rozběhl jsem se za ní. Čím dál běžela, tím víc mi to místo připadalo známější. Nemohl jsem si ale vzpomenout proč. Najednou jsem si vzpomněl. Ne, ne, ne! "Luno, počkej!" Luna se po chvíli zastavila a já dostal příležitost ji dohnat. "Luno, proč jsi mi utekla?" "Tady tohle upoutalo moji pozornost." řekla a ukázala na náhrobek, který byl před námi. "Ani the Wight. Jacku, nikdo mi neřekl, že tady byla a že umřela." "Luno, není to zrovna jednoduché. Mám ti říct jak to bylo?" "Ano. Prosím." "Dobře tedy. Všechno to začalo, když Slendy přivedl Lazari........

Flashback

"Holly shit." "Auuu!" "P-Promiň já n-nechtěla" "Shh, to je v pořádku." "Cože?!! Vždyť mně kousla!"

Konec flashbacku

"To už znáš. Dost dlouho to pak bylo skoro jako v té sérii I eat pasta for breakfast. Akorát jsem se k Lazari nechoval tak hrozně a nebyla tam Lulu. Ale potom jednoho dne.....

Flashback

"Stevie, je to v poho. Klidně může za mnou." Lazari vklouzla dovnitř a zavřela za sebou dveře. V té chvíli se ve mně něco hrklo, neměl jsem kontrolu nad svým tělem. Vyskočil jsem z postele, popadl Lazari a chystal se ji vyhodit z okna. Málem jsem to udělal. Ale něco se ve mi povedlo získat kontrolu nad svým tělem. Položil jsem Lazari na zem, odpotácel jsem se k oknu, otevřel ho a nadechl se čerstvého vzduchu. Najednou jsem začal hrozně kašlat. Dal jsem si ruku před pusu. Když to po chvíli ustalo, tak jsem se na ni podíval. Byla celá od něčeho černýho. Nikdy jsem nezjistil co to je, ale věděl jsem co to znamená. "Stevie, pojď sem! S Jackem není něco v pořádku!" "Byl bych v pořádku, kdybys mně neinfikovala a nepokusila se mně využít na svůj útěk! Vybrala sis špatnou osobu. Mně infikoval asi před rokem tvůj otec. Jediná možnost jak se toho zbavit je to že mně někdo 'zabije' nebo že se 'zabiju' sám. Posledně to dost hodně bolelo, ale infikování od tvého otce jsem se zbavil. Stále ve mně však zůstalo infikování od mého 'otce' Chernoboga. Toho se dá ale zbavit jen tak že ho 'zabiju'. Moc děkuju Lazari. Zase jsem až moc nebezpečnej svýmu okolí." otočil jsem se jen abych zjistil že ve dveřích stojí skoro všichni, co v tomhle baráku žijou. "Tady bejt nemůžu." otočil jsem se a vyskočil z okna. Bylo mi jedno že se potluču, hlavně že se jim nic nestane. Neznají mně, neví jak moc můžu být nebezpečnej.

V lese bylo ticho a taky zima. No jo, vždyť je začátek února a já mám jen mikinu. Strčil jsem ruku do kapsy a spokojeně konstatoval, že tam je můj skalpel. Lovení mně snad uklidní a po něaké době snad najdu někoho kdo mně 'zabije' dostatečně bolestivě na to abych se zbavil infikace. Pokud nikoho nenajdu, tak to budu muset udělat sám. A to bolí mnohem víc.

Konec flashbacku

"Pardon, možná jsem zaběhl trochu moc do detailů." "Nevadí. Akorát nechápu co to má společnýho s Ani. A taky jak to myslíš to 'zabít'?" "Je to snadné. Je to vlastně jen to že se musíš dostat do situace, která by normálního člověka zabije. Většinou je lepší, když to udělá nikdo jiný. Mimochodem začínám asi o půl roku později. Pořád se mi ještě nepodařilo najít někoho kdo mně 'zabije'......."

Flashback

A je to tady zase. Tluču hlavou do stromu, abych nějak umlčel tem blbej hlas, kterej tam mám kvůli Lazari, a kterej se mě snaží přesvědčit ať du lovit, i když jsem se před chvílí z lovu vrátil. Po chvíli se mi začala motat hlava. Spadl jsem na zem a začal hrozně kašlat. Zase ten černej hnus. Po chvíli to ustalo a tak jsem se zvedl a odpotácel se do stanu, kterej jsem někde štípnul. Vlezl jsem dovnitř a najednou všechno zčernalo. Ráno jsem se probral úplně jinde. Ležel jsem na zemi v nějakým pokoji. Kousek ode mně ležel v kaluži krve můj skalpel. Super, zase. Poslední dobou se mi to už moc nestávalo. Prostě ten hlas v noci převzal kontrolu nad mým tělem a pozabíjel něakou nevinnou rodinu. A mně pak ráno zůstalo dost super překvapení. Zvedl jsem se, vzal skalpel a šel zjistit kde jsem.