The Walking dead [CZ/SK] - Záchrana v Praze

Kapitola první - Andělíčku, můj strážníčku...

„Tak trochu zpomal, ne? Ženeš se za tou srnou už týden a ani nevíš, zda ještě žije." zakřičela jsem přes hustá křoví, na kterém teď žádné ostružiny nerostli. Jenom chudé větve o sebe švihaly ve sněhu. Mohla jsem však křičet, jak bych chtěla, ale Chris by nezpomalil. Možná bych to mohla zkusit, ale blízko odtud je skupina chodců, nerada bych je přilákala, a proto mi nezbylo nic jiného než se snažit s ní držet krok. Někdy mě opravdu štve, když si vzpomenu, jak byl jiný...před nákazou byl jiný, všichni byli jiní.

„Víme, že žije!" odpověděl mi chtivým hlasem a prolezl přes tlustý kořen stromu na jeho druhou stranu. Kuši měl připevněnou na zádech a více než tři šípy nikdy nenosil. Sledovala jsem jeho hnědé vlasy trochu byly už mastné, myslím, že cestou zpět se stavíme v místní základní škole, kde jsou stále fungující sprchy, abychom se trochu opláchli. Přemýšlím o tom, zda mi opravdu život zachránil. Nebylo by lepší umřít už v prvních dnech, kdy se zabíjelo mezi lidmi? Ne! Co to tu dělám, vždy jsem chtěla bojovat až do posledního dechu, ale teď tu přemýšlím o konci. To bych nemohla udělat, už jenom kvůli Chrisovi. Jsem jediná, která ho má ráda. Chris byl - je hodně rozporu plná osobnost. Jsou dny, kdy je veselý, baví se se všemi, ale pak má i své stinné dny, kdy si k tělu připustí jenom mě, řve na všechny a několikrát se i v naší skupince porval. I přes to ho mám stále ráda...

Vzdychla jsem a vrátila se zpět do reality. Přeskočila jsem se šurikeny v rukou padlý kmen a sprintem se rozeběhla za ním, což mě stálo hodně úsilí. Venku je minimálně deset pod nulou, na sobě mám teplé vojenské věci, které jsme legálně ukradli v jednom army shopu krátce po epidemii. Chris měl odtamtud zimní maskáče, oteplené boty, ale horní polovina těla mu musela mrznout. Když jsem ho dohonila a dál jsem s ním držela krok, dýchla jsem si do rukou, abych si znovu obnovila cit do prstů, a zatřásla se. Toho si všiml Chris, zastavil se a otočil.

„Pojď sem," zašeptal mile a přátelsky, v jeho očích se mihl náznak emocí. Rozpřáhl ruce a objal mě. „Ještě kousek. Když nenarazíme na stopy, končím s tím nadobro.."

„A když je najdeme?" zeptala jsem se a opětovala mu objetí. Stáli jsme uprostřed lesa a v naprosté zimě se objímali.

„Tak pošleme někoho jiného, my dva si dáme teplou sprchu do dlouhé době." odpověděl mi,políbil na čelo a pokračovali jsme dál už volnějším tempem. Skupina o něm říká, že je to náladový člověk, je a ví to, ale pevně věřím, že mě by nikdy vlas nezkřivil.

„Souhlasím,"dodala jsem tiše, pousmála se při vzpomínce na naši první pusu a vyšla za ním.

Cestou skrz lesy jsme narazili jen na dva chodce. Jednoho jsem zlikvidovala já šurikenem a druhého Chris obyčejným nožem. Nebýt toho, že jsme doma měli strýce, který byl posedlý těmito věcmi, zřejmě bych tu už nebyla. Šurikeny vypadají těžce na ovládání, ale chce to postřeh a pevnou ruku. Kromě toho jsou multifunkční. Používám je jako otvírák, nůž a zbraň, dokonce mám podezření, že se s jedním i Chris holil vousy, i když žádné neměl a z toho jsem si vždy utahovala. Ode mě to bral, ale kdyby to řekl kdokoliv jiný, tak by ho na místě zmrzačil.

I když jsem se šurikeny a nožem spokojená, tak prahnu po tom, že bych mohla mít kuši, ale po epidemii se po nich jakoby země slehla. Z naší skupiny ji mají jenom dva lidi, Chris a Trevis, ale ten by mi ji v životě nepůjčil.

Vylezli jsme po sněhem zapadaném lesním kopci na bílé pole, sníh všude na obzoru a mraky se začaly stahovat, možná začne sněžit znovu. Před námi nekonečné pole plné ničeho a za námi jenom prázdný les. Vítr tu nahoře fučel do uší, tak jsem si je raději zakryla čepicí. Člověk by řekl, že v zimě po srnách budou stopy, taky byly.