The Walking dead [CZ/SK] - Záchrana v Praze

Kapitola Druhá - Šlápoty v betonu

Naše pohledy se setkaly.

Neuplynulo moc dlouho a v tom sebou muž celý hodil. Nebýt té izolepy, která mu svazovala ruce, byl by skočil do seníku.

"Prosím, nechte mě! Já..já opravdu nechtěl! Nemohl jsem nic dělat!" křičel z plných plic a nohama sebou škubal. Chrise jeho chování na chvíli ohromilo, ale pak hned zaskočilo. Prudce k němu přiskočil a zacpal mu pusu, aby tolik nekřičel.

"Ticho! Nejdeme vás zabít, jen držte hubu!" okřikl ho Chris a vší silou ho držel, tak daleko od těla, aby mu nohama nevykopl zuby, ale přitom ho dokázal umlčet. Pak vzhlédl na mě. "Carrie, rychle, vyzvedni to dřeva a zakryj vchod!"

Nečekala jsem na nic, jenom jsem popadla kus starého a ztrouchnivělého dřeva, které se mi téměř rozlomilo v rukou, a zarovnala s ním díru, kterou jsme tudy prošli a kterou předtím vyrazil. Proč se tu vůbec zdržujeme s nějakým chudákem? Měli bychom utíkat, chodci jsou blízko a jestli ten chlap vykřikne, mohou nás slyšet!

Mezitím, co mi v uších hučelo, jak se krev v žilkách drala podél těla, jsem zaslechla, jak Chris rozmlouvá už v tichosti s tmavým cizincem. Pohlédla jsem za sebe přes rameno, Chris se skláněl nad mužem a ten sebou přestal házet, zdálo se, že naslouchal tichým slovům Chrise. Přiblížila jsem se, abych slyšela lépe a zároveň ostražitě hlídala před uvolněné kousky prken vnějšek. Chodci zatím nebyli nikde, a tak jsem se na chvíli otočila celá.

"...,ok?" optal se opatrně Chris a muž mu naslouchal. Už se nezdál být tak vyděšený jako předtím, ale stále nevěděl, co se tu děje. To jsem, ksakru, nevěděla ani já! Nejdříve střelba, pak to auto a teď chlap zavřený v seníku. Nějak moc náhod najednou, ne? "Teď sundám ruku, ale vy nesmíte křičet, jestli nás uslyší chodci zabijí nás." pohrozil a pomalu začal sundávat ruku z jeho obličeje.

Cizincovy rty byly pevně sepjaté a jenom jeho hnědá duhovka cestovala na pomyslné čáře mezi mnou a Chrisem.

"Hlídej tamtu stranu, odřežu ho, aby v nejhorším případě mohl utíkat." řekl Chris a i když ze mě nespustil oči, slepě škubl s nožem někde, kde měla být izolepa. Hned, co ho osvobodil, se zdechoval na druhou stranu chatrče, do seníku. Chtěla jsem jít hlídat svou stranu, od které by měli začít přicházet chodci, ale nějak jsem nemohla spustit oči z tmavšího muže na zemi. Stále na ní seděl a drsně si trhal izolepu z rukou, které měl do ruda, jak dlouho měl izolepu na rukou. Trhal a přitom na mě zíral s takovým kamenným výrazem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Proti vůli jsem se otočila a přidřepla ke stěně chatrče. V tu pravou chvíli, zrovna šel na pár metrů od chatrče chodec a vláčel za sebou svou nohu. Ruka mi vystřelila do vzduchu, čímž jsem ohlásila, že vidím chodce a Chris na seníku si připravil kuši ke střelbě.

Už se zdálo, že ji opravdu použije, protože kroky chodce se zdály, že vedou přímo k chatrči, ale náhle změnil směr. Vsadila bych se, že uviděl čerstvou mrtvolu toho vepředu a teď jde k němu. Tiše jsem si oddechla, když v tom ku mě přistoupil muž a v ruce svíral ohoblovaný kus prkna, které bylo na jednou konci zlomené do tvaru ostrého bodce. Přiklekl si naproti mě a kývnul hlavou.

"Zdá se, že nás cizinec, přece jen bojovat umí." pomyslela jsem si v duchu, a pak v rychlosti se usmála a kývla taky. Opravdu mi teprve až teď došlo, že umí česky, i když jde o cizince?

"Odsud se to zdá být čisté,"zašeptal Chris a slezl ze seníku směrem k nám."Mohli bychom odtud zmizet tou cestou, kam jelo auto."

"To by byla nejhorší chyba, co bychom udělali." prohlásil pevným hlasem, který se vůbec nepodobal tomu, který jsme slyšely, když tu vyřvával, nebo když se tu modlil ke všem bohům.

"Proč?" zeptali jsme se téměř sborově a po oku na sebe jenom mrkli. Kdybych byla ta bezstarostná Carrie jako před pár lety, usmála bych se tomu, ale momentálně nebylo na úsměvy ani pomyšlení.

"Odtamtud přitáhne celé stádo chodců. Šli za námi, když mě sem vezli."odpověděl a pomalu zvedl hlas. "Schválně zapnuli klakson, abych měl rychlejší konec, grázlové!"

"Jdeme tam, odkud jsme přišli, je tam sice spousty sněhu a patrně omrznete, ale i to by bylo lepší než být sněden za živa, ne?" podíval se s otázkou na něj.

"Jdeme."padlo poslední slovo, když muž neodpovídal.

Tiše jsme vyrazili prkno z druhé strany, kde nás chodci u mrtvého muže venku neviděli a rychle se rozeběhli pryč. Nohy nám trochu podkluzovali a boty se bořili, ale touha po přežití nás poháněla dál a dál.

Nemotorně jsme se otáčeli za sebe a sledovali chatrč, ke které podle jeho slov míří desítky chodců. Cestu jsme měli volnou, žádný chodec před námi.

Běželi jsme těžkým a mokrým sněhem v pořadí: Chris, cizinec a já. Klopýtali jsme a brodili se, abychom byli, co nejdál odtud. Cesta do lesa se zdála být nekonečná. V tom jsem upadla, chtěla jsem se rychle postavit, ale místo toho se mi svaly neovládaly.

Zůstala jsem ležet s nosem ve sněhu a dýchala ten vlhký vzduch. Ruce jsem měla rozpjaté a nohy od sebe, vypadala jsem, jako bych dělala andělíčky ve sněhu...jenom obličejem dolů. Kroky se vytrácely někde před mnou, a pak už jsem tam byla jenom já a vítr. Ani ne třicet metrů od seníku. Ani ne pětatřicet metrů od chodců. Zavřela jsem oči, vůbec jsme si neuvědomovala, co dělám.

"Carrie, co to děláš? Běž, nesmíš tu zůstat! Běž, než ti zmizí!" promítalo se mi marně v hlavě. Pak opět zazněli rychlé kroky směrem ke mě a hluboký hlas.

"Hej, počkej!" křičel směrem ode mě, na druhou stranu. Ucítila jsem, jak mě kdosi objímá kolem pasu a zvedá mě ze země.

Ztěžka jsem otevřela své levé oko a zjistila, že mě ten muž přehodil přes rameno a nese mě. Oba zapadáváme do sněhu pod jeho i mojí vahou. Ruce mám svěšené podél jeho těla a za svou hlavou. Připadám si jako smyslu zbavená a bez schopnosti normálně fungovat. Najednou si nemohu vzpomenou, kdy jsem naposledy jedla, už to musí být několik dní.

"Drž se mě!" vydechl muž a trochu si mě nadhodil, aby se mu šlo lépe. Se mnou na rameni měl boty z ocele. Zpomalovala jsem ho. Pak jsem oči zavřela a mohla se jenom modlit, že ve spánku nikdo nenarazí na chodce...byl by se mnou konec.