The Walking dead [CZ/SK] - Záchrana v Praze

Kapitola čtvrtá - Opět ta Praha [Teď]

Ještě než jsem procitla zpět k životu, ucítila jsem na svých rtech chladný a hladký povrch. Zacloumala jsem hlavou a chystala se vykřiknout. Mohlo to být cokoliv, ale z mého nitra se ozvalo jen slabé vyjeknutí, kterým bych nezastrašila ani kotě. Víčka jsem od sebe prudce trhla, až mě zabolela. Před mými ústy, na mé bradě byla přidržována kovová, lesklá plechovka s vroubkováním otočeným a pečlivě seříznutým, aby mě nepořezala.

"Je to voda, nic jiného bohužel nemáme...zatím." vysvětlil tichý hlas a když se mi zrak zaostřil, uviděla jsem, jak se nade mnou sklání tentýž muž, kterého jsme našli v tom seníků, tentýž muž, který vypadal, že zbraň v ruce nikdy neměl a tentýž muž, co mi pomohl, když jsme s Chrisem prchali pryč.

"Probudila se?" zeptal se Chris z mého boku a přiklekl ke mě. "Co se ti stalo, Carrie?" Tvářil se vyděšeně, ale v oku měl ohnivou jiskru. Levou rukou jsem odstrčila plechovku s vodou se slovy, že už nechci a posadila se.

"Zamotala se mi hlava, upadla jsem..nic víc." pípla jsem tiše. Rozhlédla jsem se kolem. Chris nás dostal do školy ve vesnici kousek od lesa. Nebylo to úplně nejlepší místo, ale kolem celé budovy byly ploty z drátů, museli je tu zanechat ti, co tu byli před námi.

Nijak jsem nechtěla rozebírat, co se mi stalo a proč jsem najednou se nemohla zvednout. Jídla v naší skupině bylo dostatek, jenom já se poslední dobou nebyla nějak schopná najíst. Přemýšlela jsem o spoustě věcech a na jídlo, podobně jako na spánek, nebyl čas.

"Marcusi, půjdeme oddělat několik chodců, kteří stojí před školou, abychom měli volný východ a mohli se odtud rychle dostat." evidentně se už seznámili." Udělej mi laskavost, Carrie, zůstaň chvíli tady."

Neřekl to zrovna moc mile, spíše jako rozkaz, jako bych mu způsobila problémy.

Nechci to řešit...je takový. Emoce má, když něco očekává ode mě.

Marcus se podíval na Chrise přes rameno, kývl, a pak se podíval zpět na mě. Poplácal mě po lýtku, jakoby říkal: "Zlom vaz" nebo "Hodně štěstí, a odešel. V čem mám mít štěstí?

Zůstala jsem v dobře zabezpečené místnosti sama, seděla na podlaze. Natáhl jsem se rukou pro plechovku s pitnou vodou.

"Alespoň se opiju vodou." pomyslela jsem si a vrhla se do přemýšlení o naději.

* **

Chris se objevil do patnácti minut, beze slov mi pomohl vstát na nohy a šli jsme rychlým krokem nejkratšími chodbami školy, abychom se dostali k hlavnímu východu.

"Zadní strana je ještě nepročištěná, musíme jít hlavní, a tak doufejme, že na hlavních silnicích nepotkáme stádo." zašklebil se při slově "stádo." "Markus to ještě pro jistotu hlídá."

"Markus?" řekla jsem polohlasem,a bych se ujistila, zda opravdu zní jeho jméno právě takto a abych se neznemožnila, kdybych mu řekla jinak. "Jmenuje se tak?"

"Jo, Markus. Na příjmení jsme se oba vykašlali, stejně je nám k ničemu." odpověděl narychlo a olízl si rty. " Máme stejné názory."

Marcuse jsme zastihli venku, jak železnou tyčí přes plot proráží chodci mozek. Měl docela sílu na to, že vypadal jako nudlička. Přispěchal k nám a z kapse najednou vytáhnul černou pušku. Byla velice malá, ale vypadala, že by měla fungovat. Znepokojilo mě to, protože jsem ani nevěděla, že ji u sebe má.

"Máš zbraň, Carrie?" optal se mě.

Zná i mé jméno, paráda, Chrisi.

"Vidím, že už znáte i mé jméno." ušklíbla jsem se.

"Znáš."

"Znáš?"

"Budeme si tykat, ne?" zvedl obočí a usmál se.

"Možná to bude nejlepší, teď jsme v tom spolu. Jakmile chodci zjistí, že nahoře už nic není, půjdou určitě sem." ani jsem se neusmála. Myšlenka na chode byla silnější než na příjemného společníka.

" A pak do naší základny." přidal slovo Chris.

"Je vaše?" ukázala jsem na zbraň v jeho ruce.

"Ne, našel jsem jí tady na zemi, respektive jsme ji ukradl jednomu mrtvému chodci." zazubil se. "Má jen sedm nábojů, ale v nejhorším případě postačí.Můžu zastřelil šest chodců..a pak i sebe." zasmál se. Vtipálek...

Prošli jsme svižným krokem kolem padlých chodců s proraženou hlavou, otevřeli napůl bránu a rychle se dali pryč.

Byla jsem mírně nervózní, znervózňovali mě chodci, o kterých Marcus mluvil. Nezdálo se, že by lhal a kdyby, tak proč? Oddělat nás mohl už u školy. Myslím si, že jsme získali někoho dalšího do skupiny, alespoň pro dobu než se tam dostaneme.

"Opravdu nevíte, jak jste se tam dostal?" zajímala jsem se už docela otravně ale stále mě to zajímalo.

"Opravdu nevím, probudil jsem se v tom autě, čelem dozadu a sledoval, jak se za nás přidávají chodci." odpověděl pochmouřelým hlasem. "V jednu chvíli vykrádám obchod s plechovka a v druhý už jsem v autě. Teď se chvíli budu ptát já."

"Ok, co chcete vědět, mé číslo bot?" uchechtla jsem se.

" To až někdy příště," zasmál se se mnou a podrbal se na hlavě. "Jak dlouho tu přežíváte, jste sami, dokola mě překvapuje, že jste pořád naživu." podíval se na mě.

"Nejsme sami. " prohlásila jsem a moje veselá nálada mě trochu opadla, vzpomněla jsem si na den, co se to stalo. "Ale byli jsme, než nás Chris dostal do jedné další skupiny. Chvíli trvalo než nás přijmuli, ale teď je to naše druhá rodina. Víme, jak se bránit, víme, jak chovat zvířata, dokonce máme týpka přes IT technologie. Každý den se snaží opravit něco, co kdysi fungovalo běžně."

Okem jsem zavadila o tlustý strom a uvědomila jsem si, že jsme šli už hodně dlouho. Přehled o čase jsem ztratila, ale slunce už padlo před několika minutami. Pohyb v lesích začal být nebezpečný, ale základna není nějak daleko. Počítám, že do deseti minut běhu bychom tam měli být.

"Přežíval jsi sám nebo jsi měl skupinu?" skoro by se zdálo, že se z těchto otázek stal stereotyp jako když se před pár lety říkalo "A máš byt nebo dům?".

"Sám, je to dlouhá story. V den, kdy už to začalo být hrozné, jsem přišel domů a nenašel nikoho, přítelkyně odjela a vzala sebou všechno. Fotky, alba, dopisy a na stole nechala dopis. Odjela do Prahy..." řekl a sklopil pohled k zemi. Chyběla mu, bylo to vidět, ale ví, že zemřela nebo si to alespoň myslí.

"Co je v Praze?" podivila jsem se.

"To jste neslyšeli? Prý tam byla velká základna, lidé z okolí tam mohli najít skrýš pro dny, které nastupovali." Tak to jsem slyšela poprvé a Chris evidentně taky, protože se do toho po promlčené cestě vložil.

" Nic takové jsme neslyšeli." zavrčel.

"To je blbost, bylo to všude ve zprávách, ukazovali záběry z něho, vypadalo to, že ti lidé tam přežijí opravdu." nezměnil svůj hlas ani přes negativitu Chrise.

"Vypadalo?"

"Nikdy by to nefungovalo. Potkal jsem jednoho chlapa, co od tamtud utekl. Prý se začalo vraždit mezi lidmi, když docházelo jídlo. Věřte mi, že v apokalypse nikdy nic takového fungovat nebude."