The Walking dead [CZ/SK] - Záchrana v Praze

Kapitola šestá

Vběhla jsem do kuchyně rodičů. Byla malá narozdíl od ostatních místností, ale máma to tak měla ráda. Nikdy si na nedostatek místa nestěžovala a její jídla byly vždy dobré. Prý je to útulnější, než kdyby měla druhou největší místnosti v domě. Úplně by se zhrozila, kdyby viděla, jak se tu její drahý porcelán válí po zemi na kousky. Poslední talířky, které vydržely, ještě stále ležely ve dřezu s nádobím. Připadalo mi tu to takové tiché, bez radosti.

Levou rukou jsem si otřela slzy z koutků očí a přeběhla do další místnosti.

Vzpomněli jsem si, jak jsem sem přišla krátce po evakuaci všech s nadějí, že by tu rodiče ještě mohli být. Brečela jsem a v tu chvíli skoro chtěla skoncovat se životem. Byla jsem slabá a kdyby nebylo Chrise patrně bych to i udělala. Po tom, co se to stalo jsem už neměla nikoho kromě něj.
Teď mi slzy tečou z jiného důvodu. Ze vzpomínek...

Ocitla jsem se v ložnici, lůžkoviny byly vyházené ven z úložných prostorů, polštáře se válely po zemi, jak je někdo v závalu paniky strhal z postele, aby se dostal do šuplíků pod postelí. Podívala jsem se na noční stolek na místě, kde spával otec. Už když jsem byla malá, měl na nich uložené své brýle a vedle většinou knihu. Byl to vášnivý čtenář a vždy si našel čas na čtení. Teď tu však jeho brýle nebyly a knihy byly přehledně naskládané do vysokého sloupku ve skříňce za popraskaným sklem. Snad jediné sklo, co tu ještě drželo po hromadě.

Nejraději bych zůstala uvězněná v myšlenkách na své nádherné dětství. Na každý den prázdnin, kdy jsem pomáhala mámě uklízet a tátovi jsem rovnala knihy v jeho velké knihovně na půdě. Najednou se ozvalo tiché skřípání dřevěné podlahy. Otočila jsem se dozadu a přirozeným reflexem by byl ústup, ale někde v duši jsem cítila, že je to Chris.

"Měli bychom jít. Venku se stmívá a je tam mnoho chodců," oznámil tiše a sklopil oči k zemi. Ze všech sil jsem zahnala poslední slzy do slzných kanálků, otřela si ruce do kalhot, ale než jsem stačila cokoliv říct, zaskřípaly staré dveře od koupelny. Ten zvuk jsem poznala moc dobře, je jediný v tomto domě, který má tak vysoký tón. Prudce jsem sebou škubla a Chris do vteřiny vytáhl svou zbraň doteď zastrčenou za černým páskem u kalhot. Přistoupil rychle ke mně a postavil se ochranářsky přede mě.

V minulém světě člověk moc často zbraně na živo neviděl. Tím minulým světem myslím svět před pár měsíci. Věčně pospíchající lidé, technologie, televize, mobily. To všechno skončilo, když se chodci najednou rozšířili po městech. Mnoho z nich vyhlásilo evakuace, ale kam mají lidé jít?

Vesnice byly zaplaveny jako první..hlavně ty odlehlé. Epidemie se tam začala šířit opravdu rychle a za chvíli se pro nedostatek lidí chodci přesunuli dál do dalších vesnic. I mě s Chrisem vzali do jednoho z táborů, ale chtěla jsme odtamtud pryč. Něco mi říkalo, že není šance přežít v takto velkých skupinách bez zbraní. Vláda nám sice poskytla jídlo a pití, ale zbraně nám v tu dobu byly cennější než jídlo. Do pár týdnů se to opravdu stalo. Pečlivě střeženou základnu napadli chodci. Nakonec se nevyplatilo mít tábor pro přeživší postavený tak, abychom se nedostali ven.... Naštěstí to jsme my dva už byli na cestě sem v naději, že je tu lépe. Vláda se mezitím úplně nějak uklidila, rozhlasy přestaly vysílat, televizi jsem neviděla už snad století.

Po cestě přes celou zemi jsme potkávali auta mířící pryč. Tlačili se ve frontách, troubili, nad hlavami nám létaly vrtulníky a policie nás zastavovala na každém kroku a ujišťovala, že se vše v pořádku. Jenom my dva si jeli po druhém směru pryč. Několik desítek lidí si o nás myslelo, že jsme blázni, říkali nám, že tam už nikdo není, všichni ujeli. V duši jsem to nějak cítila, ale chtěla jsem to vidět až na vlastní oči.

Z myšlenek mě vytrhly pomalu otevírající dveře. Něco do nich zezadu tlačilo, pomalu a klidně jako v hororech. Najednou ze za nimi objevil chodec. Chvíli tomu mozečku trvalo než si nás všiml, a pak se z jeho úst začaly ozývat podivné skřeky. Plouživými kroky se vydal k nám a za sebou táhl svou napůl vykloubenou nohu. Oblečení měl rozedrané a místo ruk mu visely jenom dlouhé cáry od krve. Obličej by člověk ani nepoznal, z očních důlků vyklouzlo jedno oko a houpalo se na nervech, to druhé tam ani nebylo. V žaludku mi na chvíli zavřely kyseliny. Nebyl to první chodec, kterého jsem viděla, při tom prvním jsem v sobě svačinu neudržela. Teď už to jde udržet, přestože se mi udělalo nevolno. Na silnicích jsme jich potkávali spousty, plížili se a hledali potravu. Někteří měli rozervaný žaludek, že se jim vyvalily střeva ven, někteří bezvládně leželi na kaši na zemi s přejetou dolní polovinou. To jim udělali lidé. Nevěděli, jak se jich zbavit a v záchvatu paniky je prostě srazili autem.

Chodec se pomalu šoural k nám a já uslyšela, jak Chrisovi klapla pojistka zbraně. Odvrátila jsem zrak k zemi a do setiny se ozval tlumenými výstřel. Jeden z milionu.

* * *

"Proč jsi tam vůbec chtěla?" podíval se na mě Chris zatímco ledabyle jel svižným tempem uprostřed silnice.
Chvíli jsem promýšlela odpověď, ale nakonec jsem zjistila, že žádnou rozumnou nemám. "Já sama nevím, možná - jsem se chtěla přesvědčit."
"Přesvědčit o čem?"
Podívala jsem se upřímně do jeho očí. "Že tohle možná není jenom sen,změně to skutečnost a rodiče jsou - "
"Daleko," skočil mi urychleně do řeči.  Pousmála jsem se. Ne, mrtví.