The Walking dead [CZ/SK] - Záchrana v Praze

Kapitola třetí - Pohled do minulosti

"Mami, mami?" rozeběhla jsem se se slzami v očích rozraženými dveřmi do našešho rodinného domu na okraji našeho městečka. Právě jsem přijela z chaty, kam mě můj kluk - Chris pozval, abychom spolu strávili nějaký ten čas. "Maminko!"

Zpanikařeně jsem probíhala místnostmi a v očích mi planula čirá hrůza. Jen co jsem vešla do svého domu, do našeho domu, kde jsem ještě přeed týdnem stáala a loučila s es matkou ve dveřích, mě zachvátila panika. Viděla jsem koutky oka ty protrhané závěsy, roztřískané obrazy na zemi daleko od míst, kde ve skutečnosti byly. Smrdělo to tu příšerně. Jakoby tu chcípl kůň a to by byla božská vůně, tohle je mnohem horší.

Rukama jsem kolem sebe rozhazovala a dívala se na tu pohromu. V mysli jsem si stále dokola opakovala, ať se probudím, že je to jen špatný sen, ale tohle byla realita. Proč jsem jenom odjížděla pryč na chatu, o které jsem věděla, že je na konci světa a těžko tam budu hledat elektřinu?

Vběhla jsem do bývalé ložnice, obrazy byly strhané na zemi, lůžkoviny ležely opravdu všude po podlaze a okna byla stále zadělaná žaluziemi.

"Carrie! Carrie!" ozvalo se Chris z kuchyně a v tom něco spadlo. Byla to velká rána, myslím, že to byla skříň na nádobí. Celkem to se mnou poskočilo, otočila jsem se chtěla rychle vyběhnou do kuchyně, kde byl Chris. Napadlo mě, že na sebe něco převrátil, ale on takový není. Nenechal by, aby se na něj převrátila obyčejná skříň. V tom vyběhl on dříve z kuchyně a dvakrát se rychle ohlédnul za sebe. Nečekal na nic, chytil mě za rameno a táhnul mě ke dveřím. Něco mi však v hlavě sepnulo a já najednou sama sebe zapřela a nechtěla se hnout. Přemýšlela jsem o životě. Ty...mrtvoly jsou všude kolem města, vysílání bylo přerušeno, poslední, co jsme v autě slyšeli byl hlas automaticky zapínaného rádia, které hlásilo něco o Praze.

"Pryč, pryč," opakoval Chris šeptem a ohlížel se neustále přes rameno směrem ke kuchyni. Mohla jsem vynaložit veškerou sílu, ale Chris ji měl větší, nedalo se mu vzdorovat. Táhnul mě jako hadrovou panenkui. Ještě před roztřískanými dveřmi jsem se ohlédnula, a pak to uviděla. Plazilo se to po zemi, nemělo to nohy! Bylo to nechutné a přesně to vydávalo ten hnusný zápach.

"Panebože, co to je?" zašeptala jsem se zatajeným dechem a zůstala stát stejně jako Chris.

"To o čem mluvili v rádiu, mrtví." odpověděl, i když otázka zprvu vůbec nebyla směřována k němu. "Musíme pryč."

__________________________________________________________

Je to taková trochu bezvýznamná kapitolka, ale nemohla jsme si pomoci jí sem nedát. Možná ...možná z povídky budou dva pohledy - tehdy a teď, ale to je fakt jen možná... :)