The Walking dead [CZ/SK] - Záchrana v Praze

V campu [teď]

"Jak dlouho se tu máte v plánu zdržet?" zeptal se P.J., náš nejstarší člen skupiny, přestože by nedávno oslavil své pětaticáté narozeniny. Měl na sobě kostkovanou košili a zelené látkové kalhoty, kde mu z kapes vykukovaly nožíky a šroubováky. Na svou snědou pleť, kterou by jiní označili jako "cigánskou", měl velice světlé vlasy.

"Jak jsem řekl Carrie a Chrisovi," podíval se ku mně. "Byl bych se rád trochu srovnal, a pak půjdu svou cestou." Používal spisovnou angličtinu, abychom mu lépe rozuměli.

"Můžete se zdržet, jak dlouho chcete, samozřejmě bychom od vás očekávali pomoc s nějakými pracemi," řekl P.J. a mile se usmál. Chris stál za mnou a opíral se o dřevěný sloup, který kdysi býval stožár pro vlajky tábora. Toto místo původně sloužilo jako letní tábor, našli jsme to tu, uviděli karavany a zůstali tu. Plac byl kolem dokola obehnán plotem a dráty, už tu někdo musel být před námi.

Marcus se zasmál a pokývl hlavou. "To je samozřejmostí." souhlasil. Mezitím se několik z náš už rozešlo k pracím. Každý tu měl svou práci, bez které bychom se neobešli. Zůstali jsme u prázdného ohniště stát jenom my dva a kousek opodál i Chris. Přešla jsem pár metrů a přisedla si k Marcusovi na trám na zemi.

"Takže," začal a bez důvodně si utřel rty. " Kolik vás tu je? Viděl jsem vás jenom pět." Zhluboka jsem se nadechla, složila ruce na klín a v mysli započítala.

"Asi kolem deseti, ale stálých je tu jen osm," otočila jsem se tělem k němu a prstem ukázala na bílý karavan za ním. Obyčejný karavan z roku 2007, jeden z těch novějších, co tu je. Měl vymlácená skla a místo nich zely jenom prázdné díry zamřížované mřížkou.

"Co je tam?" nechápal, proč ukazuji.

"Musíme ji tam držet," řekla jsem klidným hlasem, jakoby to bylo normální, ale nebylo. "Nikdo neví, kdy příjde na další cestu, jak se zabít a v nejhorším, jak zabít většinu z nás. "

"Chodec?" vyjekl. "Vy tu máte chodce?!"

"Ženu, co už nemá pro co žít." pípla jsem smutně a složila pohled k zemi. Bylo mi jí líto a i když jsem jí chtěla ještě před měsícem pomoci, věděla jsem, že je nadobro ztracená ve svém vlastním světě. "Snažíme se přijít na to, jak jí pomoc."

Čekala jsem, že se teď zeptá, proč ji tam proti vůli držíme, ale kupodivu se mi na nic takového nezeptal. Nechtěl to vědět? Možná bych mu to měla říct sama, aby znal pravdu, tak jako ostatní. Ale...ne, neřeknu to, třeba to vědět nechce a kdyby ano, zeptal by se a teprve pak bych mu to řekla. Nikomu z tábora se o ní nemluví dobře, zvlášť ne před její sestrou. Harmony, její sestra, je jediná, kdo k ní může a koho se nepokusila zabít. Kromě toho, to ona ji drží stále při životě a nedovolí, aby jí někdo dal šanci se zabít.

"Kde jste se našli?" ozvalo se náhled hlasitým a vysokým hlasem, který mě vyloženě provokoval už pár měsíců. Patřil totiž Nicol, plavé blond, která musela být na plastice minimálně třicetkrát. Chováním je stejně falešná jako její prsa. Chudinky, snaží se dostat ven z košile. Narazil na ní PJ, cestovali spolu (bůhvícoještě) a pak i s ním skončila u nás. Problém je v tom, že PJ je žádaný, ale ona moc ne. Jednu výhodu tu má, jakmile budeme napadeni, víme koho hodit prvního.

V duchu jsem obrátila oči v sloup, ale v realitě se usmála tak mile, jak jsem dovedla zatímco ona přicházela s kýblem v ruce k nám. Oči jí viseli na Marcusovi, jak by ne. Pohledný a mladý cizinec.

"Nahoře v seníku." odpověděla jsem důrazně.

"V seníku, jo? Co jste tam dělal?"Dělá blbou, nebo jí je? Pravačku natáhla a Marcus jí zatřásl.

"Nic moc, to není důležité," uchechtl se.

"Pojďte, seznámím vás s ostatními. Carrie toho má hodně na práci." řekla Nicol a a než jsem stačila cokoliv říct, už se Marcus vlekl jako ryba na udici za Nicol. Naštvaně jsem přimhouřila oči a mezi zuby ucedila nadávku. Nevadilo mi, že ji ho přivlastnila, ale spíše, že to bylo zrovna ona.

V jednom měla pravdu, teď musím za Chrisem, abych se s ním poradila. Ti lidé byli nepříjemně blízko táboru...