𝗔𝗚𝗘𝗡𝗧 𝟬𝟬𝟵 ᵀᵒᵐ ᴴⁱᵈᵈˡᵉˢᵗᵒⁿ

o1.

09.6.2005
Londýn

Klidné prostředí kousek od rušných ulic Londýna, ukryto pod tíhou jasné noční oblohy. Hvězdy, které se dají porovnat se světly mobilních telefonů, které fanoušci rozsvěcují jako doprovod jejich oblíbené kapely na koncertu, zářily na tak brzkou noční hodinu vydatně. V tento den ale jako by působilo vše ponuře.

Byl zrovna začátek června. Spousta lidí si začínala balit kufry na dovolené, jiní se snažili doladit si závěrečné známky ve škole.
Zato čtyřiadvacetiletý Tom neměl v plánu nic. Přesně před měsícem přestal řešit budoucnost. Zaobíral se jen minulostí a přítomností, která byla dosti bolestivou pro tak mladého chlapce.

Ještě nedávno měl spoustu plánů, které hodlal s přáteli uskutečnit.
Ty ale musel pozměnit na plány pohřební. Kde se bude místo konat, kdo všechno tam přijde, či jaká bude hrát poslední píseň. To vše zůstalo na mladém blonďákovi. Z rodiny už nikdo jiný nezbýval. Starší sestra Sarah kvůli dálce mezi Indií a Británií dorazit nemohla, mladší Emma zase měla měsíční dceru, takže s tím i spoustu starostí nad hlavu. Otec se k události raději ani nepřihlašoval.

Když stál Tom nad hrobem jeho maminky, s rudými růžemi v ruce, jako by se v něm něco zlomilo. Vyprchala z něj chuť ze života. Přišel o někoho tak blízkého. O někoho, komu se svěřoval se svými strastmi i radostmi. Teď byl na vše sám.

Po měsíci pohřbu byl teď zde. Stál na kraji mostu, špičky bot koukaly dolů na tu výšku pod ním. Vítr, jenž se začínal zvedat, si pohazoval s jeho blonďatými vlnami ve vlasech.
,,Nemá to cenu.", to bylo to jediné, co se mu honilo v hlavě. Jeho zjištění, které si po smrti mámy vsugeroval do hlavy.

Hluboká voda, která hučela dole pod starým kamenným mostem, společně s cvrčky, byla jediným zdrojem vydávající zvuk v nejbližším okolí. Tom ale vnímal jen vítr, který mu našeptával do uší, a svůj vlastní dech, který se s jeho větším odhodláním do toho to udělat, zrychloval.

O pár centimetrů se posunul dál. Strach z výšek mu nyní nedělal problém. Byl připravený se rozloučit se světem a s tím i s bolestí ze ztráty blízké osoby. Srdce mu prudce tlouklo.

Vítr opět mumlal mladíkovi do uší. Tentokrát ale v nich rozpoznával jednotlivá slova. Slyšel v tom mámin hlas, který mu pomalu dával najevo, aby to nedělal.
,,Neohlížej se na minulost.". To bylo to jedno z mála, čemuž Tom perfektně rozuměl.

,,Promiň mami.", špitl a zrušil svůj zběsilý nápad. Opatrně slezl z ohraničení mostu a hned na to si hřbetem dlaně setřel neposlušné slzy ze sněhové tváře, poseté drobnými pihami.

Věta "neohlížej se na minulost." se stala jeho novým prostředkem k tomu, jak postupovat v životě. Už nikdy se nevracel zpět. Začal postupovat pouze kupředu.

=